Leden 2018

,, Poslední výkřik" - 1.kapitola

6. ledna 2018 v 21:27 | Jojo
V mlčenlivé pozici jsem se schoulila do klubíčka a probírala svůj život krok za krokem. Co bude, jak to bude, s kým to bude a jak docílit toho, abych byla více šťastná, než nyní jsem. Abych se vám představila, jmenuju se Amy a budu vám vyprávět svůj příběh.
Tehdy mi bylo čtrnáct let. I když bych neměla řešit takové věci ještě ani zdaleka, nebyla jsem taková, jako ostatní vrstevníci v mém věku.
To, co jsem dokázala já, jiní nedokázali. Byla jsem považována za nejlepší žákyni naší třídy, nemluvila jsem sprostě a nedělala hlouposti. Byla jsem prostě jen a jen svá. Semtam jsem si prošla nějakými těmi posměšky, ale to ještě pořád nebylo nic proti tomu, co jsem měla prožít za několik okamžiků svého života.

Psalo se 14.3. 2002 a já právě seděla u svého počítače, opět zahloubaná do svých myšlenek. Přemýšlela jsem nad různými věcmi. Nedokázala jsem pochopit, proč se mi ostatní vysmívají. Myšlenky se mi honily hlavou, jedna za druhou. Nešlo nad ničím nepřemýšlet.
Byla jsem svým způsobem i trochu zoufalá. Chtěla jsem zapadat. Chtěla jsem být oblíbená. Toužila jsem po tom, abych měla taky kamarády jako ostatní lidé ze třídy. Ti ovšem čas od času (ne-li obden) vždy vyrazili buď pít a nebo kouřit cigarety. Já jsem nechtěla dělat ani jedno. Nepřipadalo mi to fajn, prostě mě to nelákalo.
Připadalo mi hloupé začít kouřit nebo pít alkohol... přišlo mi, že mi to nic nemůže dát. A to jsem se také nemýlila.
Ale časem zoufalství začalo být větší a větší - dokonce takové, že jsem chtěla zapadnout čím dál tím víc.

Bylo mi strašně, každý den chodit do školy, to pro mě bylo utrpení. Nechtěla jsem věřit tomu, že pokud člověk nezačne pít, nevezmou ho do party. Zamýšlela jsem se nad tím, jestli pro ně neexistují i jiné přednosti, než právě toto...?
Bohužel jsem nepřišla na nic jiného ..

Každý den ve škole jsem se totiž musela přetvařovat, že se nic neděje, ale v koutku duše a když jsem byla doma jsem brečela, pořád. Nevěděla jsem, co s tím. Byla bezradná.
,,Co jiného by mi mohlo pomoci?"
Říkala jsem si nahlas.
Ale marně. Nic mě nenapadlo a už jsem to pomalu vzdávala. Dny se chýlily ke konci a já pořád na nic nepřicházela, takže jsem byla každý den osamocená ve své lavici. Pomalu jsem ztrácela veškerou naději na to, že to vše zase bude dobré....