Smysl života...?

14. srpna 2017 v 23:44 | Jojo
Kráčela jsem černou tmou... Bylo mi jedno, co nebo kdo mě vidí. V tu chvíli jsem nevnímala. Nevnímala jsem vůbec nikoho. Láska pro mě byla něco jako smysl života, spíše jsem žila jen kvůli lásce. Jen kvůli ní. Milovala jsem ten pocit, když jsem se mohla cítit milována a já to mohla oplácet. Žila jsem svůj sen, nebo spíše - snažila jsem se ho žít. Vždy. Bohužel.. poslední dobou se zdálo, že se mi to nedaří...
Na co jsem sáhla, to se pokazilo. Věděla jsem, že vše je špatně. Vše. Chtěla jsem začít od začátku. Od úplného začátku... Chtěla jsem cítit to pravé porozumění, pravou lásku...
Tak dlouho jsem se snažila, až jsem si myslela, že jsem ji našla. Přesvědčená jsem šla po hlavě do toho... Byla jsem zamilovaná, zaslepený růžovými brýlemi, které mi poskytovaly oporu držet se na zemi... a vlastně tak zažívat alespoň na chvíli pocit nalezení smyslu života...
Ze začátku, jak už jsem psala, jsem byla zaslepená růžovými brýlemi a neviděla jsem nic. Vůbec nic.. Možná, že jsem ani nic vidět nechtěla. Nic z toho, co by mohlo ohrozit mou představu smyslu života. Nechtěla jsem jej ztratit, i když poté co jsem zažila a prožila, to šlo těžko...
Nevěřila jsem v to, že se mýlím v někom, v kom jsem si vybudovala takovou důvěru a lásku. Přece jen, z nevinného psaní se stala láska. A z lásky? (pokud to tak mohu nazývat), se stalo hotové peklo.
Nemohla jsem uvěřit... v poslední době se toho událo docela dost. A možná to bylo sobecké, ale z lásky, jak tohle nazývám, pokud se to tak vůbec nazývat dá, se stalo něco neskutečného. Ano, přiznávám, moje chyba byla ta, že jsem takovému člověku vůbec věřila, ale v tu chvíli jsem byla tak naivní a věřila jsem, že to se mnou myslí vážně.
A co se nestalo? Z lásky se stalo těhotenství v jednom krátkém úseku... I když se choval docela zvláštně, špatně a chtěl, abych šla na potrat, přesto jsem zažívala asi nejkrásnější (tehdy jsem to tak nazývala) období svého života a nechtěla jsem si ho nechat kazit tím, koho se to taky týkalo. Bohužel, vše se vyvinulo úplně jinak.
Jen jsem uslyšela, jak říká: ,, Nech si ho vzít, musíš to pro nás udělat".
A já, protože jsem v tu dobu byla zaslepená a neviděla jsem, že on z toho chce vyváznout bez problémů a zachránit si, takříkajíc, holý zadek, i když s těžkým srdcem, téměř v dlaních, jsem uvěřila. Kdyby to byl aspoň normální způsob...
Aby toho nebylo málo, řekl mi, že se chce dítěte zbavit hrůzným a strašným způsobem. Ne zákrokem v nemocnici, ale na můj věk tehdy nezákonnými prášky. Chtělo se mi brečet. Doslova a do písmene. BREČET. A přesto jsem ho poslechla, ze zoufalství a z nátlaku. Ještě po mně chtěl na ty prášky 2000, aby je mohl objednat. A tehdy jsem udělala největší chybu svého života...
Po několika vteřinách, minutách, hodinách, dnech.. jsem si přišla jako hyena. Nenáviděla jsem se. Místo abych se zachovala jako doopravdová žena, tak jsem mu uvěřila a ještě jsem mu dlouho potom věřila. Až s postupem času jsem odhalila, kdo je vlastně on...
Nechtělo se mi věřit. Tolik proplakaných nocí, tolik hodin, strávených nad psaním a ospravedlňováním sama sebe, i když tohle bylo neomluvitelné. Pořád jsem měla myšlenky na sebevraždu, vzpomínky se mi v hlavě zděšeně a zmateně promítaly a vím, že tohle bylo neskutečné peklo... Nedalo se ani popsat, jak jsem se cítila. Celé dny a noci jsem přemýšlela o tom, co se stane a co bude dál... Co má minulost, jak budu dále žít. Sváděla jsem vše na sebe, nechtěla jsem nic slyšet, poslouchat, ani nikoho vidět. Zní to strašně, ale když mi poprvé došlo, doopravdy došlo a docvaklo to, co se stalo, měla jsem chuť se jít zastřelit. Normálně, jen tak. Člověk se po tomto cítí strašně, jako kdyby umíral on sám a především jeho duše, skrytá hluboko uvnitř...
Dnes, s postupem času, už vím, že prvně začnu sama sobě věřit, nesmím si připouštět, že chybu jsem udělala jenom já. Ano, chyba je i na mé straně, možná i ta největší, můžu si za to sama. Protože kdybych mu nevěřila, tohle by se nikdy v životě stát nemuselo. Ale takhle naivní budu asi pořád a i když si občas říkám, že čas všechno zahojí - nezahojí. Čas jen ukáže, jak silná doopravdy jsem a jak se s tím dokážu vyrovnat a poprat....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama