Srpen 2016

Rány srdce

6. srpna 2016 v 13:45 | Jojo
Probudila jsem se.
Pořád jsem ještě zavírala uslzené oči od včerejška, utíkala před drsnou realitou.. Ač jsem tomu nemohla uvěřit, stalo se to. A já, ač srdce říkalo něco jiného, musím jít dál. Bylo to těžké, měla jsem tolik slov na jazyku, co bych chtěla říct, co bych chtěla vyslovit, jen abych čas vrátila zpátky, takový, jaký byl dřív. Krásný, zvláštní a kouzelný. Teď v něm hraje spíše smutek, rozhorčení a strach. Rána je čerstvá. Připadá mi, že z ní vyteká tolik krve, kolik já jsem vyronila slz za dobu, kdy tu mí rodiče nebyli.

Byla jsem tu jen já. Dívka, které právě bylo sladkých 18. "Sladkých". Ptáte se proč v úvozovkách? Život mě víceméně netěšil od doby, kdy jsem ztratila rodiče. Od té doby se vše změnilo. Ne k lepšímu, ale k horšímu. A poznala jsem, že slzy nepomáhaly. Byla jsem na vše sama. Jakákoliv vzpomínka na oba rodiče ve mně dokázala zanechat ránu, která se stále víc a víc prohlubovala a v očích mi vždy při zmínce o nich stékaly slzy jako hrachy.

Uvědomila jsem si, že teď už ztrátu rodičů nevrátím zpátky do dob, kdy jsme byli ještě všichni spolu. Byla jsem přesvědčená, že mi nikdo a nic rodiče nenahradí. Plula jsem v myšlenkách kdovíjak dlouho. Byly ponuré. Nikdo mě tehdy nedokázal vzít za ruku, říct mi, že to bude dobré a obejmout mě. Nikdo a nic.

Neměla jsem nikomu, komu bych mohla padnout do náruče. Nezveličuju, vážně nikoho. Teď jsem toužila aspoň jedenkrát obejmout někoho. Kohokoliv. Slzy se nedaly zastavit. Byly studené a ledové. S city většími než se mohlo zdát. Kdo na téhle planetě vlastně nemá rád rodiče? Neznám žádného takového člověka. Všichni své rodiče jen uctívají, milují je nadevše. Já je sice miluji nadevše, uctívám je. Ale ztratila jsem je. Jsou pryč a už se nikdy nevrátí. Vzpomínám si na to úplně živě...

,, Vzpomínám si na to, jak jsem musela přijmout svůj nejhorší telefonát v životě. Neznámé číslo. Po chvilce krátkého váhání jsem to zvedla.
Kdo je? Zeptala jsem se. I když jsem prve nevěděla o co kráčí , měla jsem roztřesený hlas. Tušila jsem to? Ale to není možné. Pouhým hlasem mi jedna žena oznámila že je z nemocnice a že mé rodiče srazilo auto. V tu chvíli jsem zatnula zuby a začala jsem se ptát na otázky. Budou v pořádku? Jak se to stalo? Jak je to možné? Odpovědí bylo pouhý docela zdrcující hlas.
"Vaši rodiče zemřeli po příjezdu do nemocnice. "