Člověk se ani nemůže v klidu vyspat... pomyslím si. Už zase ty jejich hádky - ach ne! Kdy už to konečně přestane? Chtěla bych zažít byť jen několik dnů, které by byly klidné.. prosím!
Ubíhají sekundy, minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce... A nic. Až jednou jako bych měla naději, že bude konečně klid...
,, Jdu s tvým tátou na oběd, " oznamuje mi máma vesele. Podivím se tomu, ale mlčím. Že by konečně ty otravné hádky skončily? Snad jo, pomyslím si.
A protože už je hodně hodin, skoro dvanáct pryč, jdu si lehnout. Pořád přemýšlím nad tím, jestli se usmíří nebo ne. A z toho přemýšlení jsem usnula.
Ráno uslyším hluk. Zajímavé, říkám si. Mamka už je asi v kuchyni. A taky že byla. Usedavě plakala.. Ptala jsem se jí, co se stalo a ona mi rozvzlykaně řekla: ,, Taťka na mě zas slovně útočí. "
Od teď už nevěřím na naději. Je to beznadějné. Vypadalo to tak nadějně, a končí to zase smutně. Už i mě se zaplnily oči slzami. Proč?!...

Hezké :) Jen škoda, že tak krátké :)