Až konečně nadešel víkend, víkend, který jsem dychtivě přivolávala. A byl tu.
Vím jistě, že jsem se na víkend pořádně těšila. Ale pak jsem akorát byla zklamaná, když jsem uslyšela slova hádky, která mě čím dál víc ranila. Neviděla jsem východisko, které by vedlo z těch věčných hádek plných sprostých či vulgárních výrazů, vyhrožování nebo vět jako: ,, To bude mít dohru. "
Tuhle větu jsem slyšela často, nýbrž ne od mamky, ale od taťky. Někdy jsem ani nechápala, jak je možné, že může být takový na mamku. A měla jsem čím dál větší deprese. Uznejte, koho by tohle neničilo poslouchat 24 hodin denně? No dobře, když se začali hádat, často jsem si také do uší dávala sluchátka, bohužel ale nemají takovou hlasitost, aby tohle všechno nešlo slyšet.
Takže jsem se stala ještě uzavřenější, tichou holkou, která myslela jen na to, proč se zase budou hádat. Ale já se mamce už vůbec nedivím. Taťka na tom měl největší podíl.
Na těch hádkách .. divím se, že vůbec ještě mám sílu fungovat. Nejradši bych fakt skočila z mostu, protože mě to fakt ničí. Taky se divím mamce, že tohle peklo ustojí a za to ji taky obdivuju.
Je vskutku silný člověk. Nemyslím tím to, že by měla převelikou sílu a svaly, ale právě to, že všechno tohle utrpení dokáže ustát.
Být já na jejím místě, asi bych se složila a byla hromádka neštěstí. Každopádně ještě jednou zopakuji, že má můj velký obdiv.. A taky si vážím toho, jak se o nás mamka stará. Narozdíl od taťky se nás alespoň zeptá, co ve škole, jak se máte, co je nového a podobné otázky. Nicméně, jak mně ty otázky lezly na nervy, teď jsem za ně neskutečně vděčná. Protože taťka se o nás v podstatě nezajímá. A děsí mě představa, až se dozvím všechny podrobnosti, kvůli kterým se hádají. Snad se to někdy vše vyřeší... Moc bych si to přála.
