Druhý den...
Probudila jsem se. Crrrr! Uslyšela jsem budík, a i když jsem byla ještě polorozespalá, budík byl, je a bude prostě znamení, že není víkend.
,, Achjo, " povzdechla jsem si. Musím do školy, ať se mi chce nebo ne. Vstávám v půl sedmé, protože školu mám od mého bydliště trošku dál.
Než jsem se probudila, uběhlo pět minut. Potom jsem se probrala, vyčistila si zuby, učesala vlasy, oblékla se a nasnídala. I když se mně kolikrát po ránu jíst nechce, musím. Mamka řekne, že málo jím a tím to končí. No dobře... Vím, že jím o trošku míň, ale nejsem člověk, který váží sto kilo, tudíž toho do sebe nemůže naházet kvantum.
No a pak jsem šla do školy. Moje (spíše naše) jediné štěstí je, že nás mamka někdy i autem vozí do školy, někdy zase jdeme pěšky, je to velmi střídavé. Říkáte si asi, nás? Kdo je ten druhý člověk?
Aha, jaksi jsem se vám zapomněla zmínit o mé sestře. Jmenuje se Sofie, pokud chcete vědět její věk, tak je jí sedm let. Čemu se ale divím je to, že se kolikrát pohádáme a pak se zase usmíříme.
Ale abych neříkala jen o mé sestře: Do školy jsem přišla s absolutní nechutí. Dnes máme šest hodin: matematiku, fyziku, dějepis, hudebku, angličtinu a francouzštinu. V podstatě jediné, co mě na dnešním dnu ve škole bavilo, byla hudebka a francouzština.
Jinak jsem se nemohla na učení absolutně vůbec soustředit. Byla jsem jakási zpomalená, nebo jak to říct. Jistě jsem věděla jen to, že za mou nesoustředěnost a jiné myšlenky mohou pouze hádky z domova.
Poslední dobou bylo chodit domů něco strašného. Denně jsem slyšela hádky, když jsem přicházela ze školy. A ačkoliv jsem to nechtěla slyšet a vnímat, nešlo to. Nejde přeslechnout něco, co mě v srdci raní .. navíc .. situace se stupňovala.. Byla jsem nesoustředěná, ztrácela jsem kamarády a kamarádky a moje srdce bylo rozcupované na kusy..
