Abych se úvodem představila .. jsem obyčejná dívka, která má spoustu zálib a koníčků. Věnuji se zpěvu, hře na klavír a občas si i jen tak pro radost zahraju na flétnu. Tyto koníčky mě zbavují veškerých depresí, které v poslední době mám. Dalo by se říci, že mi pomáhají jako antidepresiva. Člověk se po nich uklidní a vnímá svět lepším, růžovějším. Ale zpět ke mně. Bude mi skoro čtrnáct let a v poslední době se mi zdá, že většina věcí nemá smysl. Hlavně kvůli častým hádkám mezi rodiči .. a tato knížka ukrývá všechny moje trable, pocity, nálady a názory.
Ještě před tím, než tuto knížku ale začnete číst bych chtěla podotknout, že všechny tyto události jsou psány téměř po pravdě, ale jsou pozměněná jména postav.
Bydlíme v panelákovém domě. Mám pocit, že odjakživa se nikdy nic nezmění. Ony hádky, které mě tak zasahují .. často si říkám, jestli i za těchto ne příliš dobrých obdobích můžu být šťastná. Věčně se utápím v depresích. Kamarádů moc nemám .. tudíž v této době asi můžu spoléhat jen sama na sebe.
Už když jsem začala vyrůstat a nějakým způsobem začala vnímat hádky rodičů, začalo mně být strašně smutno. Kolikrát jsem měla pocit, že jediné věci které se mohu svěřit, byl můj oblíbený polštář a deníček.
V tu dobu jsem taky začala pociťovat, že už to nikdy nebude o nic lepší, akorát se to bude stupňovat. A měla jsem pravdu.
Tak strašně mě ty hádky ranily .. tak moc. Kolikrát jsem propadala pláči? Pak jsem si myslela, že s těmihle problémy bych se měla někomu svěřit, nějakému člověku. Dosud jsem ale nenašla odvahu a smutek a především vztek jsem schovávala za rozbouřenou povahou, na kterou jsem si stejně jenom hrála, aby nebyla poznat lítost.
Vnímala jsem to strašně špatně a tak jednoho dne ..
Jednoho dne se rodiče tak pohádali, že to bylo slyšet až k nám do pokoje. Zase mi slzy tekly po tvářích. Dále jsem se snažila v sobě zadržovat vztek a smutek. Ale pak už to nešlo. Plna odhodlání, že se mé mamky, která mě po celý můj zatím krátký život věnovala tolik lásky, zastanu.
Odvážně jsem tedy otevřela dveře s myšlenkou, že nesmím brečet. Měla jsem pocit, že přesně tohle nemůžu udělat. Ačkoliv jsem věděla, že je to možná špatný přístup, začal se mi zvyšovat hlas. Řekla jsem mému taťkovi, že takhle už to dál nejde, ať mamce nepřidělává starosti. Hlas se zvyšoval.
Asi v půlce mého proslovu mi skočil do řeči:
,, Nedovoluj si na mě, nic tvé mamce nedělám, my si jenom vyměňujeme názory. "
Už tehdy jsem pochopila, že o žádnou výměnu názorů se nejedná, jelikož jsem už nebyla tak malé dítě, které všemu, co řekne dospělý, věří. Proto ačkoliv nerada, s pláčem jsem utekla do pokoje a nic jiného mi nezbývalo, než se opět vyplakat a vypsat, i zpívání nebo jakákoliv hudba pomáhala. Tohle byl ale jenom začátek pekla.