Březen 2016

,, Jsem tlustá a řežu se, " aneb návod na to, jak upoutat pozornost

31. března 2016 v 17:46 | Jojo |  Svěřuji se neznámé tváři

Řežu se, jsem tlustá...

Proboha, lidi!
Pořád nedokážu pochopit, jak někdo, kdo má 56 kilo může říct něco ve smyslu: ,, Jsem tlustá! "
Roztrubovat to po celé třídě, aby tu danou osobu každý utěšoval, že je naopak hubená, je nesmysl. Přesto to hlavně u nás ve třídě dělávají (vidím to i jinde, nikoliv jen ve třídě).

To na sebe chcete strhnout tak maximální pozornost? Stojí vám to za to? Myslím si, že tohle dělat je hrozné. Ale ještě horší bývá na veřejnosti nebo ve škole říkat, že se řežete. Ostatní se kolem vás sběhnou, s výkřikem: ,, Ukaž mi ty pořezaný ruce! "
Lidi se totiž pak rozdělí na dvě skupiny:
První skupina bude ta, která vás za to bude kritizovat
Další skupina bude ta, že vás budou prosit, abyste sebepoškozování nechali
A třetí skupina (tedy lidi, co se řežou také) - budou vás v tom podporovat (i když pochybuju, že je ve vaší třídě víc lidí než jeden, co se řeže).

Vzbudí to sice obrovskou pozornost a pište si, že středem pozornosti budete. To vám ale vážně stojí za to, aby jste byli litovaní a nebo dokonce kritizovaní?
Nikdy se nezačínejte řezat, ničemu nepomůžete, ani sami sobě ne!

Vážně si chcete zničit celý život?

Život na vlnách - 1.kapitola

30. března 2016 v 19:39 | Jojo |  Život na vlnách

water
Abych se úvodem představila .. jsem obyčejná dívka, která má spoustu zálib a koníčků. Věnuji se zpěvu, hře na klavír a občas si i jen tak pro radost zahraju na flétnu. Tyto koníčky mě zbavují veškerých depresí, které v poslední době mám. Dalo by se říci, že mi pomáhají jako antidepresiva. Člověk se po nich uklidní a vnímá svět lepším, růžovějším. Ale zpět ke mně. Bude mi skoro čtrnáct let a v poslední době se mi zdá, že většina věcí nemá smysl. Hlavně kvůli častým hádkám mezi rodiči .. a tato knížka ukrývá všechny moje trable, pocity, nálady a názory.
Ještě před tím, než tuto knížku ale začnete číst bych chtěla podotknout, že všechny tyto události jsou psány téměř po pravdě, ale jsou pozměněná jména postav.

Bydlíme v panelákovém domě. Mám pocit, že odjakživa se nikdy nic nezmění. Ony hádky, které mě tak zasahují .. často si říkám, jestli i za těchto ne příliš dobrých obdobích můžu být šťastná. Věčně se utápím v depresích. Kamarádů moc nemám .. tudíž v této době asi můžu spoléhat jen sama na sebe.
Už když jsem začala vyrůstat a nějakým způsobem začala vnímat hádky rodičů, začalo mně být strašně smutno. Kolikrát jsem měla pocit, že jediné věci které se mohu svěřit, byl můj oblíbený polštář a deníček.
V tu dobu jsem taky začala pociťovat, že už to nikdy nebude o nic lepší, akorát se to bude stupňovat. A měla jsem pravdu.

Tak strašně mě ty hádky ranily .. tak moc. Kolikrát jsem propadala pláči? Pak jsem si myslela, že s těmihle problémy bych se měla někomu svěřit, nějakému člověku. Dosud jsem ale nenašla odvahu a smutek a především vztek jsem schovávala za rozbouřenou povahou, na kterou jsem si stejně jenom hrála, aby nebyla poznat lítost.
Vnímala jsem to strašně špatně a tak jednoho dne ..

Jednoho dne se rodiče tak pohádali, že to bylo slyšet až k nám do pokoje. Zase mi slzy tekly po tvářích. Dále jsem se snažila v sobě zadržovat vztek a smutek. Ale pak už to nešlo. Plna odhodlání, že se mé mamky, která mě po celý můj zatím krátký život věnovala tolik lásky, zastanu.
Odvážně jsem tedy otevřela dveře s myšlenkou, že nesmím brečet. Měla jsem pocit, že přesně tohle nemůžu udělat. Ačkoliv jsem věděla, že je to možná špatný přístup, začal se mi zvyšovat hlas. Řekla jsem mému taťkovi, že takhle už to dál nejde, ať mamce nepřidělává starosti. Hlas se zvyšoval.

Asi v půlce mého proslovu mi skočil do řeči:
,, Nedovoluj si na mě, nic tvé mamce nedělám, my si jenom vyměňujeme názory. "

Už tehdy jsem pochopila, že o žádnou výměnu názorů se nejedná, jelikož jsem už nebyla tak malé dítě, které všemu, co řekne dospělý, věří. Proto ačkoliv nerada, s pláčem jsem utekla do pokoje a nic jiného mi nezbývalo, než se opět vyplakat a vypsat, i zpívání nebo jakákoliv hudba pomáhala. Tohle byl ale jenom začátek pekla.

Slepota - nebo ne?

29. března 2016 v 13:32 | Jojo |  Moje básnířské umění

Den zazáří na mne svým jasným světlem,
já do rukou beru papír a tuž
náhle ochrání mě svým krásným teplem
a na rtech mých se skví růž.

Možná proto, že život kdysi zdál se být jiný,
teď plní se můj velký sen
a kdekdo by vám řekl že ani z poloviny
necítí se tak žádná z žen.

Mou hlavou ale otázka se míhá,
jaktože teď šťastnou jsem tu já?
Vždyť má mysl šťastné lidi stíhá
a proto špatný pocit teď má....

Kladu si otázku: Co je to štěstí?
Snad to co právě prožívám
mé sny všechnu budoucnost věští
a já jim často věřívám.

Přece naskytla se možnost,
zase šťastná být,
a minulost,
na tu zbytečné je špínu lít.

Přece pociťuji štěstí
a tentokrát si nemyslím, že je to jen zdání
a budoucnost
jen dobré vzpomínky mi představí...

Kdo ví, možná dobrá nálada,
vskutku vydrží až do konce života,
a v životě mém vyskytne se jen samá zábava,
a ulítostněná nebude ani minuta... Usmívající se

forest

Návrat

26. března 2016 v 9:27 | Jojo
Ahojky lidičky...
Jistě vám neuniklo, že jsem byla hodně neaktivní. Moc mě to mrzí, ale pauza asi být musela. Navíc jsem neměla ani na psaní chuť. Jenže teď bych se ráda k blogu zase vrátila, protože mi chybí to psaní......
Takže ode dneška na mém blogu návrat! :) Usmívající se

Zamknuté dveře aneb NESMÍM

4. března 2016 v 21:50

Já chtěla to říct,
však nebyla si úplně při tom jistá,
a pak nic víc
explodovala příliš moje duše čistá.

Zklamání lásky vypila si až příliš do dna,
slzy a pláč tekly velkým proudem,
musela jsem říct že nečeká mě další prohra
tiše jazyk za zuby nad dalším soudem..

Chci být silná
v duši jen čistá moc
přesto byla zklamaná...
ale přesto neprosí o pomoc...

Já nakonec našla štěstí své
trvalo to dlouho
zahodila jsem nálady zlé
a vnímala slovo Honzíkovo. ♥