Pořád píšu nějaké články plné smutku, depresí. Ale já se tak vážně většinou cítím...
Stačí jedna hádka, aby mě to dohnalo k slzám. Stačí jediné slovo, abych prožívala několik měsíců pád na dno. Nic nepomáhá, kromě opory. Nic jiného.
Je mi smutno z toho, že jedna hádka může zlomit všechno. Všechno, co jsem měla ráda a tajně v srdci navždy mít ráda budu. Nikdy to nevymažu ze svého života, protože to nejde.
Momentálně se nacházím těsně nade dnem, ale kdybych těch pár lidí neměla, asi bych na to dno opravdu spadla a to už se mi stalo mnohokrát. Nechápu, jak jsem mohla věřit tomu, kdo mě teď nenávidí a dělá mi naschvály...
Já už nevím co mám dělát. V tu chvíli, kdy vás zrazuje člověk, kterého máte opravdu rádi, si připadáme všichni mizerně. A tímto já si zrovna procházím. Nevím, co to má být, jestli nějaká zkouška života, nebo jenom špatné období, na které časem zapomenu.
Moc mě mrzí, že jedna hádka roztrhla všechno. I přátelství s mou nejlepší kamarádkou, které jsem teď už jen pro smích a pro pomlouvání za zády....
Děkuju dvěma holkám z naší třídy, které mě brání a jsou mou oporou....

Souhlasím, v první třídě jsem se kamarádila s dvoumi holkami. Společně jsme se kamarádili, a to DOOPRAVDY! V druhé třídě přišla nějaká jiná holka, která jim asi všemožné věci namlouvala o mě a pak mě jen využívali... Naštěstí jsem na to nějak přišla, teď mám jen 3 kámošky, o kterých vím, že mě vždycky podrží, i v těžkých chvílích