A už zase. Spadám na úplné dno.... Vím, že nechcete číst asi negativní články, já je bych je taky nepsala, kdybych se tak necítila.... Jediné vysvobození pro mě je klavír, zpěv, blog a psaní článků či básní. Nechci to nějak rozvádět, ale včera jsem byla úplně nešťastná, jsem i teď a nevím, co s tím mám dělat.
Tohle je mé druhé já, no. Kdykoliv se snažím být šťastná, někdo nebo něco to překazí a opět jsem jak hromádka neštěstí, které by pomohl jen jeden jediný člověk.
Už nevím, nějak je toho na mě moc. Je mi smutno, tečou mi slzy, pouštím si pořád dokola smutné písničky, hraju na klavír, zpívám.
No... A tady je směs mých pocitů napsána ve verších:
Vidím to před sebou
zdráhám se uvěřit
však rukou pomocnou
dáš mi důvod sladce žít.
Veškerá důvěra patří jen tobě
ty mi podáváš ruku
pomáháš mi se vším
jen ty rozumíš mně.
Vím, že to zní jako klišé,
však přes konec nedokážu se přenést
já propadám se stále níže
a nedokážu city své zničit a ze srdce smést.
Ptáš se proč? Chyba je ve mně
to já tě začala milovat
ale tys mi nechtěl ublížit
začala jsem se ti vzdalovat...?
Poslední dobou nic nechápu
mé srdce se tříští
a ani jednou se nezablyští
a já nemůžu...
Denně pláču do polštáře
utěšuji se sladkou pravdou
já vím, že mi nepomůže
já nechci být vlezlou
Proto se už radši neptám
spustil by se nový příval slzí
slzy pozoruji
jak končí na polštáři.
Snažím se zapomenout
jenže moje srdce to odmítá
když tě chci malinko obejmout
má duše má strach a pouta trhá...
Omlouvám se ti za všechno,
pořád tě budu milovat
i když možná někdy budu nepochopitelná,
mé srdce patří jen tobě .. Odpusť...