Zen si přisedl blíž.
,, Neplač", pronesl.
Žena se otočila a udiveně na chlapce koukala. Copak jde skrývat bolest? Jak by ukryla slzy, které jí právě tekly po tváři? Sama nevěděla, ale přesto se snažila chlapce poslechnout.
Věděla, jak bude těžké jít dále, i když před několika momenty ztratila svého nejbližšího. Bolest byla ještě čerstvá a stále tekla slza za slzou.
,, Jak tohle zvládnu? " , zeptala se sama sebe potichu.
Chlapec, který seděl, si přisedl blíže k ní a objal ji. Do ženy vlil tolik energie, jako ještě za ta celá léta skoro nikdy. Možná, že se do ženy zpátky vracel kus života. Pomalu, ale jistě.
Následující dva dny byly pro ni nejhorší a nejbolestivější. I když měla stále ještě po boku toho chlapce, co ji tak povzbudil a možná jí i dodal sílu, přesto váhala.
Jak to udělat, abych se nemusela trápit?
Přemýšlela. Ale na nic nepřišla. Uvědomovala si, že musí jít dál. Slzy ani smutek jejího blízkého člověka, kterého měla snad skoro ze všech nejraději, na kterého se mohla vždy spolehnout. Bohužel už tu není.
S tím se chtě nechtě musí smířit. I když by chtěla.... chtěla by vrátit čas.
