Taky to znáte, když vás skoro nikdo mezi sebe nebere, jen pár lidí? Tak přesně pro vás je tento článek. Dneska to bude spíš takový výlev mých pocitů.
Když jsem nastoupila do školy, myslela jsem si, jak bude všechno úžasné, růžovoučké a že si najdu kamarády... Haha. Pravý opak.
Vše bylo super až do doby, než zjistili, že jsem strašně citlivá a že mě byť i jedním hnusným slovem ublíží. Jo... A takhle to je už dva roky. Trpím ve škole, trpím jako pes. Tohle není stěžování, tohle je moje trápení.
A naivně jsem věřila, že všechno skončí. Teď jsem čím dál víc zranitelnější. A proč mě neberou mezi sebe? Protože nejsem jak oni? Proč?
Nechápu to.... A taky nechápu, jak můžu dovolit, aby to zašlo takhle daleko, kdy mě pomlouvají a já sklopím oči a za chvíli před nimi neudržím pláč.
Prostě... Kdo nezažil, neví jaké to je, být odstrčená a plakat někde v koutku....

Naprosto tě chápu, každý den prožívám to samé. A to i přesto, že mí nynější spolužáci jsou na mě hrozně hodní. Ale věřím, že časem prostě někam zapadnout musím...