4. kapitola - Tělo bez duše
Poslední dny probíhalo velké loučení. Loučení s lidmi, které jsem měla ráda. A teď je ztratím.. Všechny do jednoho.. Slza po slze, a už je to tu zase.. Nesnáším loučení. Den ode dne jsem byla smutnější. Uzavřela jsem se do sebe. Myslela jsem tehdy, že to bude nejlepším řešením. Nebylo..
Uběhly poslední dny.. A my měli opustit domov, který byl čtrnáct let moje útočistě. Čtrnáct let. Teď musím pryč. Ty okamžiky, které se mi letmo míhaly před očima, byly víc než strašné..
Nedokázala jsem si představit nový život na novém místě. Vůbec nic jsem v tu chvíli nevnímala. Jen slzy se koulely po tváři a já je nemohla skrýt. Otráveně jsem vzala tašky s věcmi, teď už z bývalého domova a nastoupila jsem vzteky bez sebe do auta.
Pro ostatní to byla změna: Pro mě to byl šok a zároveň smutek. Snažila jsem se ho před všemi skrývat, ale věděla jsem, že neuspěju... Nejbližší to na mně poznali. Jediné, co mě zajímalo, bylo, proč se to muselo stát... Bolí to. A moc.
Pořád jsem musela myslet na Lucku a na další lidi, které jsem měla ráda.. Otázky mi zněly hlavou.
,, Chybím jim? Bojí se, že už mě nikdy neuvidí? "
Po několika hodinách jsme konečně (zdůrazňuji konečně) dojeli na nové místo.
,, Tak jsme tady! " , zvolal táta nadšeně. Já ale moc nadšená nebyla.
Musela jsem uznat, že to tu bylo celkem pěkné. Ale co moji kamarádi? Pořád jsem myslela na to, že bez nich to tu prostě a jasně nevydržím. Všichni ostatní byli nadšení, jen já ne. Co se to se mnou děje?
Všechno se najednou zdálo těžké, nezvladatelné... Vždyť tu nemám nikoho...
