Listopad 2015

Tragédie

30. listopadu 2015 v 6:13 | Jojo |  Moje básnířské umění


Náhlá rána ozve se
srdce se jim roztřese
a pláč vidím na jejich tvářích
rána, která se jen těžko unese.

Pořád jsem ještě stále v šoku
nevnímám a neslyším
nerozumím jedinému slovu
přes slzy už nevidím...

Zmatek a strach
co se děje?
Vstupuji na práh
který je bez naděje...

Vánoce

29. listopadu 2015 v 9:54 | Jojo |  Co se jinam nevešlo
Ahoj,
dnešní článek se týká Vánoc. :-)

Tvoje tvář...

28. listopadu 2015 v 22:14 | Jojo |  Moje básnířské umění
Potichu do duše
ti promlouvám
co kdo může
každému domlouvám.

Slza končí v oblacích
tam kde je zapomenuta
já jsem tě míjela
a tvoje tvář zářila....

Na mě...

27. listopadu 2015 v 20:53 | Jojo |  Moje básnířské umění
Slyším hlas svého strachu
že všechno se zboří
a cítím třesk velkého krachu
když lidé se bojí

Slza mi spadla do klína
já pomalu zavírám oči
a on tiše vzpomíná
na mě...

Neberou Tě?

26. listopadu 2015 v 6:13 | Jojo |  Svěřuji se neznámé tváři
Taky to znáte, když vás skoro nikdo mezi sebe nebere, jen pár lidí? Tak přesně pro vás je tento článek. Dneska to bude spíš takový výlev mých pocitů.

Najednou hrdinou - 4.kapitola

25. listopadu 2015 v 6:13 | Jojo |  Najednou hrdinou
4. kapitola - Tělo bez duše

Poslední dny probíhalo velké loučení. Loučení s lidmi, které jsem měla ráda. A teď je ztratím.. Všechny do jednoho.. Slza po slze, a už je to tu zase.. Nesnáším loučení. Den ode dne jsem byla smutnější. Uzavřela jsem se do sebe. Myslela jsem tehdy, že to bude nejlepším řešením. Nebylo..

Uběhly poslední dny.. A my měli opustit domov, který byl čtrnáct let moje útočistě. Čtrnáct let. Teď musím pryč. Ty okamžiky, které se mi letmo míhaly před očima, byly víc než strašné..

Nedokázala jsem si představit nový život na novém místě. Vůbec nic jsem v tu chvíli nevnímala. Jen slzy se koulely po tváři a já je nemohla skrýt. Otráveně jsem vzala tašky s věcmi, teď už z bývalého domova a nastoupila jsem vzteky bez sebe do auta.

Pro ostatní to byla změna: Pro mě to byl šok a zároveň smutek. Snažila jsem se ho před všemi skrývat, ale věděla jsem, že neuspěju... Nejbližší to na mně poznali. Jediné, co mě zajímalo, bylo, proč se to muselo stát... Bolí to. A moc.

Pořád jsem musela myslet na Lucku a na další lidi, které jsem měla ráda.. Otázky mi zněly hlavou.
,, Chybím jim? Bojí se, že už mě nikdy neuvidí? "
Po několika hodinách jsme konečně (zdůrazňuji konečně) dojeli na nové místo.

,, Tak jsme tady! " , zvolal táta nadšeně. Já ale moc nadšená nebyla.
Musela jsem uznat, že to tu bylo celkem pěkné. Ale co moji kamarádi? Pořád jsem myslela na to, že bez nich to tu prostě a jasně nevydržím. Všichni ostatní byli nadšení, jen já ne. Co se to se mnou děje?

Všechno se najednou zdálo těžké, nezvladatelné... Vždyť tu nemám nikoho...

Supestar 2015

24. listopadu 2015 v 17:51 | Jojo |  Co se jinam nevešlo
Ahoj,
určitě sledujete Superstar. Pokud ano, komu jste fandili a fandíte? Usmívající se

Naposledy zapláču...

23. listopadu 2015 v 16:51 | Jojo
Ahoj, toto je taková zvláštní báseň, doufám, že se vám bude líbit... :-)

Videoodpověď #1

21. listopadu 2015 v 12:15 | Jojo |  Videa
Ahoj!
Jsem tu s první videoodpovědí , tak doufám, že se vám líbí.. Určitě mi na ni napište názor :)


Propadl jsi temnotě

21. listopadu 2015 v 6:13 | Jojo |  Moje básnířské umění

Možná temnotě jsi kdysi propadal.
Já snad věřila...

Přitom pevně jsi u mě stál.
Vodu jsem čeřila...

Dotkl ses mých slz, jako bys je znal.
Já síly své měřila...

Snad právě proto, žes mě znal
já smutky své léčila...