close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Říjen 2015

Blogový svět - svět plný dobrodružství

5. října 2015 v 6:13 | Jojo
Blog - jedna velká skupina (rodina) bloggerů, kteří si navzájem komentují a radí, pomáhají si. Pro mě je tak krásné být blogerkou...

Když smrt číhá na rohu

4. října 2015 v 6:13 | Jojo |  Moje básnířské umění
Toto je z pohledu jedné dívky, která ví, že zemře a doktoři jí dávají poslední měsíc života a ona s pláčem sepisuje poslední slova...

Tipy a rady | Proč nehubnout

3. října 2015 v 6:13 | Jojo |  Tipy a rady, jak ...

Nechápu vysloveně ty lidi, kteří hubnou více, než mají. Ano, za účelem zhubnutí dvou kil, se pak může stát větší potřeba a budeš hubnout více a více. A to je právě špatně!!
Více v Celém článku.

Znásilnění... Příběh nebo skutečný příběh ze života?

2. října 2015 v 6:13 | Jojo |  Svěřuji se neznámé tváři

Ano, silné slovo, já vím. Jenže o tomto dnešní článek opravdu je. Nevím, jestli je dobré psát to sem, veřejně na blog, ještě když tu mám fotku a jakoby "náhodou" by se mi podívali na blog třeba spolužáci. Ne, snad se to nestane, alespoň já v to doufám.

Říkáte si, že jsem blázen, protože chci psát článek na tohle téma? Ano, asi je to trochu neobvyklé... Ale já už vážně nevím, komu se mám svěřit, je to hrozně těžké na vysvětlení a hlavně se to těžko píše, nýbrž ještě hůř říká.

A právě proto bych nechtěla, aby to někdo četl z mých známých (nebo ze třídy dokonce). No nicméně, doufám, že se to nestane a kdyby přece jenom ano, stejně s tím asi nic neudělám, protože za svým si stojím, potřebuju se vypsat a kdo to nechápe, to je jeho problém.

Upozorňuju, že tento článek je vážně o znásilnění (když to nebudete chtít číst, nečtěte, když budete chtít, čtěte). Po zhruba dvou měsících mám odvahu to napsat, i když se mi ještě stále třesou ruce a třesu se vlastně celá, protože tohle nejde jen tak smazat. Tohle je špatná vzpomínka na celý život.

Více v celém článku.

Když jsi jiná ...

2. října 2015 v 6:13 | Jojo |  Svěřuji se neznámé tváři

PŘEDNASTAVENÝ ČLÁNEK, PSÁNO 1.10. 2015

Více v celém článku.

Najednou hrdinou - 1.kapitola

1. října 2015 v 6:13 | Jojo |  Najednou hrdinou
1.kapitola - Nemilá zpráva

Bylo ráno. Agnes probudily paprsky světla. Jako vždy si vyčistila zuby, stáhla vlasy do culíku a šla se nasnídat. U snídaně už seděli její rodiče. Agnes je pozdravila. Měla jako vždy úsměv na tváři. Rodiče se podívali na dceru a mamka v tu chvíli promluvila: ,, Agnes... Musím Ti něco říct. Budeme se stěhovat.. "
,, Cože? ", vykřikla jsem.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Rozběhla jsem se do svého pokoje, protože jsem neudržela slzy. Nechtěla jsem, aby rodiče viděli, jak pláču. Ale věta: ,, Budeme se stěhovat.. " mě zlomila. Proto jsem otevřela svůj deníček a psala jsem:

Milý deníčku,
budeme se stěhovat. Sice nevím proč, ale jedno stoprocentně vím. Nechci na novou školu. Ztratím kamarády a kamarádky, které tu mám. Nevím co mám dělat. Po tváři mi tečou slzy a já s tím stejně nic nezmůžu.

V tu chvíli jsem měla pocit, že mě rodiče nechápou, ale i kdybych se sebevíc snažila, nepřemluvím je, ať tu zůstaneme. Ta tři slova mi v hlavě uvízla...
Budeme se stěhovat... Budeme se stěhovat... Neee.. A zase jsem se rozplakala. Nechci ztratit mé kamarády, prostě nechci.

Zároveň jsem ale pochopila, že přemlouvání rodičů je na nic. Pořád jsem se s tím ale nemohla smířit. A protože toho na mě bylo moc, řekla jsem mamce s třesoucím se hlasem, že se jdu projít. Popadla jsem Mp3, sluchátka a šla jsem.. V uších mi hrály písničky, u nichž jsem se vždy rozbrečela. I tentokrát. Svému vzteku, spíše smutku, jsem dala volný průchod.

Připadalo mi, jako by hudba, která právě a dennodenně zní v mých uších, se mnou soucítila. Hudba mě vždy dokáže uklidnit. Jediný lék na bolest a smutek. Když jsem kráčela okolím, které jsem měla nejraději, vybavily se mi vzpomínky s kamarády. Nemohla jsem se ubránit slzám, nešlo to.

Při představě, že budu muset opustit vše co mám ráda, mi bylo zle. Třásla jsem se. Po tváři se mi spouštěla jedna slza za druhou a já se pláči ubránit nedokázala. Bylo to těžké a já věděla, že se s odchodem odtud nedokážu jen tak smířit. S tóny hudby jsem úplně zapomněla na čas. Podívala jsem se na hodinky a když jsem zjistila, kolik je, přece jen ač nerada jsem spěchala domů.