Tato báseň je vlastně víceméně z pohledu dívky, kterou všichni ignorují a ona se v duchu svěřuje svému andělovi, o kterém sní. Má pocit, že ji jako jediný vyslechne.
Kéž
Kéž bych byla ve snech dávných,
kde dobrotou vše oplývalo,
říkalo se a zpívalo,
v dobách prastarých.
Teď slzu jednu za druhou však roním,
v očích jiskry zmizet mohly,
a nevím co s tím
aby mé pravé já zase našly.
Úzkost obaluje mě strachem
a zároveň mou zlostí
s mým nevyřešitelným problémem
v lese šumět začíná listí.
Proč já v srdci nepocítím radost
a slova jsem najednou ztratila?
Proč nemohou mi udělit milost
abych se už nesoužila?
Smutek ve mě převládá
však každý je zmaten
neví, co dívka jedna prožívá
když je někdo zrazen.
Tak ráda by chtěla pomoci,
síly však na to nemá,
co by chtěla říci,
však najednou je němá.
Doufá, že z ní jednou spadne tato bolest
kterou právě bohužel prožívá
v srdci už nebude šelest
a ona zase veselá.
Jak se vám báseň líbí? Pište do komentářů! :-)

Moc pěkná báseň, mě se teda líbí fakt moc! :)♥ A musím říct, že tě opravdu obdivuju. Já píšu ráda, ale jestli mi něco fakt nejde, tak je to skládání básní. Možná časem ... no ale zatím jsem spíš na to vyprávění, příběhy a tak.