Krátká povídka: Posměšky ze strany spolužáků
Posměšky a nadávky. Tohle jsem slyšela každý den. To snad ne! Už si poslední dobou vůbec nevěřím a sebevědomí mám na čísle nula. Podpora žádná a jen samý smutek.
Bylo to beznadějné. Každý pokus o normální konverzaci skončil jen urážením, dále ubližováním. Nevěděla jsem co mám dělat.
Všechno mě rozesmutnilo. V očích mi byla vidět lítost. Noc co noc jsem proplakala. Slza za slzou a já se stále neopovážila s tím něco dělat.
Bála jsem se svěřit. Svěřit. To je to slovo, co jsem téměř neznala. Nikomu jsem se taky svěřit nedokázala, protože mě strach nutil mlčet. Ten strach, co skrývám ve svém srdci.
Nikdo o tom strachu a utrpení. Jen já skrývám bolest ve své duši..

No...povídka to není, je to úvaha, ale krásně a citlivě sepsaná. doufám, že to není o tobě, a jestli ano, pamatuj si, že na vině jsou oni, ne ty...