VI. kapitola - Poslední minuty života
Další dny jsem byla jako tělo bez duše. Naštěstí jsem vystudovala střední školu a našla si práci. Každý den probíhal obyčejně. Čekala jsem jen na to, až potkám Tobyho.. Pořád jsem na něj nezapomněla ..
A on na mě? To netušíl nikdo, ani já. Naše vzpomínky se mi pořád honily hlavou. Nikdy na to nezapomenu. Pořád ho miluji, tak moc... A on mě? Na tuto otázku jsem neměla (zatím) odpověď.
Ani koťátko co jsem si nedávno pořídila, ani práce, mě nedokázala přivést k jiným myšlenkám.
Toby, toby, toby.. Volala jsem v duchu.. Ale nic. Nikdo mi neodpovídal ani nepolíbil.
Jednou, když jsem šla hodně pozdě večer z práce.. Mate mě zrak nebo je to opravdu Toby? S nějakou holkou ... v tu chvíli se mi zhroutil svět.. Zhroutila se mi budoucnost.. Zhroutilo se mi prostě všechno a se slzami ve tvářích jsem prošla kolem nich. Tohle jsem si nemyslela!
Byla jsem zklamaná, naštvaná, smutná... Všechno, jen ne šťastná. Vždyť Toby mě ani nepoznal.. Nechápala jsem jak je to možné.. Dorazila jsem domů. Slzy tekly, tekly a tekly. Já citila jen bolest, bodavý nůž u srdce. Ne.. to přece nemohla být pravda... To co jsem viděla se mi pomalu díky slzám rozmazávalo před očima.. A já tomu pořád nevěřila.. Že dával polibky jiné.. Zapomněl na mě! V tu chvíli jsem se cítila jako odhozený kus hadru. Pocity, které prožívám, mě dostaly až na dno.. Dostalo mě na dno to, co jsem viděla.. Proto jsem už neviděla jiné řešení. Vzala jsem si žiletku a řízla jsem se s ní. Krev prvně tekla málo, pak začala téct na dalších místech. Bolelo to, ale bolest mi pomáhala.
Podruhé jsem se ještě řízla u krku. Tady mi krev stříkala jako o závod. Už jsem nevnímala svět. Začala jsem vidět rozmazaně a pak jsem čekala na poslední minuty života...........
