Znovu mě zaplavila vlna pocitu, že někoho mám. Někoho, kdo mě má ale doopravdy rád.
S Tobym jsme se potkaly ve škole. On sice bude deváťák, ale věk nám vůbec nevadí. Je tak krásný a má dobré srdce. Štěstí ze mě jenom proudilo. On byl, je a bude moje všecko.
Po dlouhé době jsem ač nerada, musela domů. Rozloučila jsem se s ním a konečně jsem stála před domem. Otevřela jsem dveře, ale nikdo vevnitř nebyl.
,, Achjo ", povzdychla jsem si. Proč jednou nemůžu být šťastná se vším všudy, to toho chci moc? Toto mi pořád kolovalo v hlavě. A já se toho proč nedokázala zbavit.
Co já bych dala za fungující rodinu, kterou bohužel nemám.
Jak jsem si tak vylévala srdíčko do deníku, ve dveřích zarachotily klíče.
,,Ach ne, zase bude další hádka", povzdechla jsem si. To už ale matka vkročila do mého pokoje. Cosi říkala, já jí ani nerozuměla, byla zase opilá .. mě už tohle vůbec nepřekvapovalo. Po chvíli si s mým údivem lehla na gauč a spala a spala.
Pomalu jsem si ale uvědomovala, že to takhle dál nejde. Musí se to nějak vyřešit a to nejrychleji co to půjde
Ach ne! Zas je to tu.. vzbudila se a zase mě slovně napadá, uráží a bije.. Asi to už fakt nezvládám a kdybych ho neměla, neměla bych pro co žít ..
