Konečně se to zase zlepšilo. Sice ne moc, ale začala jsem pomalu, ale jistě přibírat. Věděla jsem, že v nemocnici mi pomáhají. Nebýt mé rodiny, která si toho všimla a zasáhla, mohla bych být mrtvá. Za podporu vděčím také své kamarádce Tereze, se kterou jsem se, jak už jsem psala, seznámila v nemocnici.
Měla jsem radost. Najednou jsem měla chuť k jídlu. Sice jsem přibrala zatím jen dvě kila, ale to se pomalu začíná lepšit. Snad mě z nemocnice brzy pustí.
Pomalu se mi vracela dobrá nálada. Měla jsem radost z každého pokroku a bylo to čím dál lepší. A moje nemoc, bulimie, se začala zlepšovat. A to jen díky mé rodině, která mě vytáhla z toho nejhoršího. Vážila jsem si každého pohlazení a povzbuzení.
Uvědomila jsem si, že jsem udělala chybu. Každý občas chybuje. Důležité ale je, že tu bylo pár lidí, kteří mi nic neslibovali, ale doopravdy mi pomohli. Jen díky nim se má nemoc rozplynula jako mlha.
Šlo to těžce, ale šlo.
V duchu jsem děkovala všem co mě podrželi v těch nejtěžších chvílích. Děkuji vám za všechno!
