Podívala jsem se, teď už se zaslzenýma očima na váhu. Pořád stejné číslo...
Proklínala jsem osud. Na druhou stranu jsem si za to mohla sama. Kdybych se nenechala ovlivnit, bylo vše jinak...
Teď už jsem vážně všeho litovala. Přála bych si být zase holka s normální váhou. Jenže co sním, to vyzvracím.... Tenkrát mi bylo fakt na nic. Vypadala jsem hrozně.
Když jsem zjistila, že můžu umřít... dostala jsem chuť si nafackovat. Kdybych tenkrát nebyla tak hloupá...
Dny utíkaly a já stále nepřibírala. Pořád dokolečka ten stejný kolotoč.
Tehdy si pamatuju, že jsem musela do nemocnice a musela jsem tam zůstat... V nemocnici mě to nebavilo. Vlastně život mě nebavil. Upadala jsem do depresí a to čím dál více. Naštěstí existoval člověk, který mě z toho všeho dokázal vytáhnout. Moje kamarádka Tereza, se kterou jsem se seznámila v nemocnici.
Prvně jsem neměla potřebu s nikým se bavit, myslela jsem, že mi bude lépe.. To jsem se však mýlila.
Dala bych cokoliv za to, abych byla zase šťastná holka s dobrou váhou... A trápila mě nejen váha, ale také to, že jsem se naučila kouřit a pít a teď si nejde odvyknout.
Zároveň jsem začala chápat, že dát to zase vše do pořádku tak snadné nebude. Výčitky uvízly v mé hlavě. Měla jsem noční můry. Nechápala jsem, jak se to mohlo tak rychle stát. Litovala jsem toho, zrovna byly prázdniny a já musela být v nemocnici. Neměla jsem ale na vybranou. Jinak to prostě nešlo. Jestli jsem se chtěla vyléčit a vzpamatovat se z toho všeho, musím zatnout zuby a být silná.
Proč já?
