Jak to všechno začalo - 1. kapitola

9. srpna 2015 v 6:13 | Jojo |  Jak to všechno začalo
Jak to všechno začalo - 1. kapitola
Dřív ze mě byla úplně obyčejná šťastná holka. To ale trvalo jen do té doby, než jsme se přestěhovali jinam a já musela opustit své kamarády a musela být v nové škole.
Snažila jsem se rodiče přemlouvat, ať se nestěhujeme. Ti, jako by mě neslyšeli. Ignorovali mě. Tak přišel čas a já šla do nové školy. Stala se ze mě holka s nízkým sebevědomím. Noví spolužáci mne uráželi..
Jsem úplně obyčejná holka.Vlastně holka, co má nízké sebevědomí. Šikanují mě v té nové škole kvůli mé váze, kvůli mým koníčkům .. Už na to fakt nemám. Rodičům jsem se nesvěřila, protože by mi asi stejně nepomohli.
Občas mám obrovské deprese. Nezvládám to...... Denně brečím ve škole na záchodkách. Nikdo mě nevyslechne. A protože jsem chtěla být tenkrát lepší a zapadat mezi ně, začala jsem hubnout. Osudová chyba mého života.
Začalo to vlastně úplně lehce. Chtěla jsem zapadat, chtěla jsem někam patřit. A tak mě jednou vzali s sebou ven. Všichni ostatní kouřili, jen já ne.
Řekli mi: ,, Vem si."
Já ale moc dobře věděla, co je to za svinstvo. Párkrát jsem to zkusila z hecu, ale pak jsem chtěla přestat.
Když jsem přestala kouřit (ač to šlo těžce), začali mě urážet a ponižovat nanovo.
,, Seš tlustá jak prase! Mezi nás nepatříš! Vypadni do své lavice! ", toto jsem slýchala denně a trápilo mě to. Proč mě nemohou brát takovou jaká jsem?
Řekla jsem si: ,,Dost! Už nebudu tloustnout. "
Tenkrát jsem byla naivní a oni se mě posmívali jen kvůli tomu, jaká jsem. Nikdo se mnou nekamarádí. Slíbila jsem si, že shodím jenom tři kila a nic víc. Ale jakmile jsem ta tři kila zhubla, přepadla mě touha zapadnout mezi ně a začala jsem hubnout dál. Ze začátku mě to dodávalo naději že jednou budu brána jako člověk, s kterým se bude chtít někdo kamarádit, ale postupně jsem klesala hlouběji a hlouběji na dno.
A tak se to táhlo hodně dlouho. Nějaký ten čas jsem si připadala jako v sedmém nebi... to jen proto, že jsem začala kouřit a pít. Ale brali mě. Brali mě jako kamarádku, tehdy jsem si to vážně myslela. Ale omyl. Falešní kamarádi ...
Nebudu předbíhat.
Uplynul nějaký ten čas a byla jsem čím dál hubenější a vychrtlejší. Všimli si toho doma a dokonce i ve škole. Každý se mě ptal co se stalo, ale já dělala, jako bych ty jejich dotazy vůbec neslyšela. Moje nejlepší kamarádka mi pořád říkala, ať s hubnutím přestanu. Ale já ne a ne ji poslechnout.
Kdybych věděla, co se za čas stane .. Jenže to nikdo vědět nemůže.
,, Proč musím být tak tlustá?", řekla jsem tiše a podívala se do zrcadla. Zrcadlo ( i když to zní divně) je můj nejlepší přítel a dokážu se mu svěřit se všemi problémy.
Je to udivující, ale povídat si se zrcadlem pomáhá. Teď si ale připadám jako úplný blázen. Slzy jsou na denním pořádku. Ale dáme dál průchod příběhu..
Rodiče si na mě tentokrát doopravdy všimli, že jsem nějaká o moc hubenější, než jsem byla před tím. Vyslýchali mne. Já, ač nerada, musela říci pravdu. Tehdy mi bylo patnáct a vážila jsem dvacet devět kilo.
Začala jsem mamce vyprávět o šikaně ve škole, o tom, jak se mi smějí ve škole kvůli mé postavě... Vyprávěla jsem jí své pocity a jak spadám na dno.
Mamka se divila. Okamžitě mi přikázala, ať se jdu zvážit. Šla jsem nerada, ale přece šla. Musela jsem. Už jsem věděla jaké číslo se na váze, kterou vidím před očima denně, ukáže..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama