Krátká povídka na téma: Jak nemyslet
Jsem v pasti. Pořád na něj musím myslet. Pořád musím myslet na ty jeho krásné oči, do nichž se vždy ponořím. Usmívá se na mě a já mu úsměv opětuji. Přesto jsem však zmatená. Jak to mám chápat?
Motýlci v břiše, jeho krásné oči, které září radostí a přesto z nich onen jev nevyprchá. Nechápu to. Co se to se mnou děje?
Snažím se o jeho pozornost, aby mě uviděl a sednu si na lavičku vedle něj. Podívá se na mě, avšak jeho pohled neodvrátí. Právě naopak. Jen se na mě tak kouká a zdá se, jako by mě jeho modré oči viděly až do žaludku.
Spatřila jsem ho poprvé a mohu na něm oči nechat. Ale jakto? Vždyť dosud se mi ještě žádný kluk nezalíbil. Ač jsem se na něho snažila nemyslet a nedívat se na něj, nešlo to. Jeho vzhled mě očaroval. Chtěla jsem se s ním seznámit. Je krásný. Ale copak mám já u takového kluka šanci? Myslela jsem si.
Ale přesto jsem si užívala že sedím vedle něj, i když se moc neznáme. Jen z letmých pohledů. Chodím sem vždycky venčívat svého psa a pokaždé ho tu vidím. Vypadá jako anděl.

Tak to je úplně krásně napsané ♥.. Hrozně jsem si tvůj blog oblíbila.
Nespřátelíme? :)