close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Srpen 2015

Jak to všechno začalo - 3. kapitola

11. srpna 2015 v 6:13 | Jojo |  Jak to všechno začalo

Konečně se to zase zlepšilo. Sice ne moc, ale začala jsem pomalu, ale jistě přibírat. Věděla jsem, že v nemocnici mi pomáhají. Nebýt mé rodiny, která si toho všimla a zasáhla, mohla bych být mrtvá. Za podporu vděčím také své kamarádce Tereze, se kterou jsem se, jak už jsem psala, seznámila v nemocnici.

Měla jsem radost. Najednou jsem měla chuť k jídlu. Sice jsem přibrala zatím jen dvě kila, ale to se pomalu začíná lepšit. Snad mě z nemocnice brzy pustí.

Pomalu se mi vracela dobrá nálada. Měla jsem radost z každého pokroku a bylo to čím dál lepší. A moje nemoc, bulimie, se začala zlepšovat. A to jen díky mé rodině, která mě vytáhla z toho nejhoršího. Vážila jsem si každého pohlazení a povzbuzení.
Uvědomila jsem si, že jsem udělala chybu. Každý občas chybuje. Důležité ale je, že tu bylo pár lidí, kteří mi nic neslibovali, ale doopravdy mi pomohli. Jen díky nim se má nemoc rozplynula jako mlha.
Šlo to těžce, ale šlo.

V duchu jsem děkovala všem co mě podrželi v těch nejtěžších chvílích. Děkuji vám za všechno!

Jak to všechno začalo - 2. kapitola

10. srpna 2015 v 6:13 | Jojo |  Jak to všechno začalo
Podívala jsem se, teď už se zaslzenýma očima na váhu. Pořád stejné číslo...
Proklínala jsem osud. Na druhou stranu jsem si za to mohla sama. Kdybych se nenechala ovlivnit, bylo vše jinak...
Teď už jsem vážně všeho litovala. Přála bych si být zase holka s normální váhou. Jenže co sním, to vyzvracím.... Tenkrát mi bylo fakt na nic. Vypadala jsem hrozně.
Když jsem zjistila, že můžu umřít... dostala jsem chuť si nafackovat. Kdybych tenkrát nebyla tak hloupá...
Dny utíkaly a já stále nepřibírala. Pořád dokolečka ten stejný kolotoč.
Tehdy si pamatuju, že jsem musela do nemocnice a musela jsem tam zůstat... V nemocnici mě to nebavilo. Vlastně život mě nebavil. Upadala jsem do depresí a to čím dál více. Naštěstí existoval člověk, který mě z toho všeho dokázal vytáhnout. Moje kamarádka Tereza, se kterou jsem se seznámila v nemocnici.
Prvně jsem neměla potřebu s nikým se bavit, myslela jsem, že mi bude lépe.. To jsem se však mýlila.
Dala bych cokoliv za to, abych byla zase šťastná holka s dobrou váhou... A trápila mě nejen váha, ale také to, že jsem se naučila kouřit a pít a teď si nejde odvyknout.
Zároveň jsem začala chápat, že dát to zase vše do pořádku tak snadné nebude. Výčitky uvízly v mé hlavě. Měla jsem noční můry. Nechápala jsem, jak se to mohlo tak rychle stát. Litovala jsem toho, zrovna byly prázdniny a já musela být v nemocnici. Neměla jsem ale na vybranou. Jinak to prostě nešlo. Jestli jsem se chtěla vyléčit a vzpamatovat se z toho všeho, musím zatnout zuby a být silná.
Proč já?

Jak to všechno začalo - 1. kapitola

9. srpna 2015 v 6:13 | Jojo |  Jak to všechno začalo
Jak to všechno začalo - 1. kapitola
Dřív ze mě byla úplně obyčejná šťastná holka. To ale trvalo jen do té doby, než jsme se přestěhovali jinam a já musela opustit své kamarády a musela být v nové škole.
Snažila jsem se rodiče přemlouvat, ať se nestěhujeme. Ti, jako by mě neslyšeli. Ignorovali mě. Tak přišel čas a já šla do nové školy. Stala se ze mě holka s nízkým sebevědomím. Noví spolužáci mne uráželi..
Jsem úplně obyčejná holka.Vlastně holka, co má nízké sebevědomí. Šikanují mě v té nové škole kvůli mé váze, kvůli mým koníčkům .. Už na to fakt nemám. Rodičům jsem se nesvěřila, protože by mi asi stejně nepomohli.
Občas mám obrovské deprese. Nezvládám to...... Denně brečím ve škole na záchodkách. Nikdo mě nevyslechne. A protože jsem chtěla být tenkrát lepší a zapadat mezi ně, začala jsem hubnout. Osudová chyba mého života.
Začalo to vlastně úplně lehce. Chtěla jsem zapadat, chtěla jsem někam patřit. A tak mě jednou vzali s sebou ven. Všichni ostatní kouřili, jen já ne.
Řekli mi: ,, Vem si."
Já ale moc dobře věděla, co je to za svinstvo. Párkrát jsem to zkusila z hecu, ale pak jsem chtěla přestat.
Když jsem přestala kouřit (ač to šlo těžce), začali mě urážet a ponižovat nanovo.
,, Seš tlustá jak prase! Mezi nás nepatříš! Vypadni do své lavice! ", toto jsem slýchala denně a trápilo mě to. Proč mě nemohou brát takovou jaká jsem?
Řekla jsem si: ,,Dost! Už nebudu tloustnout. "
Tenkrát jsem byla naivní a oni se mě posmívali jen kvůli tomu, jaká jsem. Nikdo se mnou nekamarádí. Slíbila jsem si, že shodím jenom tři kila a nic víc. Ale jakmile jsem ta tři kila zhubla, přepadla mě touha zapadnout mezi ně a začala jsem hubnout dál. Ze začátku mě to dodávalo naději že jednou budu brána jako člověk, s kterým se bude chtít někdo kamarádit, ale postupně jsem klesala hlouběji a hlouběji na dno.
A tak se to táhlo hodně dlouho. Nějaký ten čas jsem si připadala jako v sedmém nebi... to jen proto, že jsem začala kouřit a pít. Ale brali mě. Brali mě jako kamarádku, tehdy jsem si to vážně myslela. Ale omyl. Falešní kamarádi ...
Nebudu předbíhat.
Uplynul nějaký ten čas a byla jsem čím dál hubenější a vychrtlejší. Všimli si toho doma a dokonce i ve škole. Každý se mě ptal co se stalo, ale já dělala, jako bych ty jejich dotazy vůbec neslyšela. Moje nejlepší kamarádka mi pořád říkala, ať s hubnutím přestanu. Ale já ne a ne ji poslechnout.
Kdybych věděla, co se za čas stane .. Jenže to nikdo vědět nemůže.
,, Proč musím být tak tlustá?", řekla jsem tiše a podívala se do zrcadla. Zrcadlo ( i když to zní divně) je můj nejlepší přítel a dokážu se mu svěřit se všemi problémy.
Je to udivující, ale povídat si se zrcadlem pomáhá. Teď si ale připadám jako úplný blázen. Slzy jsou na denním pořádku. Ale dáme dál průchod příběhu..
Rodiče si na mě tentokrát doopravdy všimli, že jsem nějaká o moc hubenější, než jsem byla před tím. Vyslýchali mne. Já, ač nerada, musela říci pravdu. Tehdy mi bylo patnáct a vážila jsem dvacet devět kilo.
Začala jsem mamce vyprávět o šikaně ve škole, o tom, jak se mi smějí ve škole kvůli mé postavě... Vyprávěla jsem jí své pocity a jak spadám na dno.
Mamka se divila. Okamžitě mi přikázala, ať se jdu zvážit. Šla jsem nerada, ale přece šla. Musela jsem. Už jsem věděla jaké číslo se na váze, kterou vidím před očima denně, ukáže..

Vzpomínky....

8. srpna 2015 v 6:13 | Jojo |  Svěřuji se neznámé tváři
Vzpomínky...
Nic proti nim nezmůžeš. Nejdou zahnat, aby jsi zapomněl. Po tváři ti teče slza ze vzpomínek. Nechceš brečet... Nechceš se vzdávat, ale slzy udržet nemůžeš..
Smutek je na denním pořádku. Nemůžeš se mu ubránit. Proč vlastně pláčeš? Nemá to řešení. Ani zdaleka nikdo z tvého okolí nechápe, jak se cítíš.. Každý si tě jen dobírá a ty upadáš na dno.

Máš chuť pocítit bolest. Máš pocit že ti pomáhá - ne, akorát ti ubližuje.

Vzpomínáš na to zlé i dobré - proč se tedy muselo tohle stát? Situací je mnoho, ale je zbytečné si stěžovat nad tou mou.
Přijde mi, že všechno kolem mě se spiklo. Denně slza za slzou a nic z toho.
Jen trápení... Na které možná až budu starší budu se smíchem vzpomínat. Teď zrovna úsměv na tváři nemám. A ani dlouho mít nebudu.

Jít s davem

7. srpna 2015 v 6:13 | Jojo |  Moje úvahy na téma týdne
Jít s davem ...
Jen málo lidí jde podle sebe svou cestou a nemá na ně vliv okolí. Všichni chtějí být stejní, aby zapadli. Všichni chtějí být přijati. A pak spadnou do závislosti jako jsou drogy, alkohol a podobně. Neříkám, že všichni, ale většinou to tak bývá. Chyba je, že mnohdy lidé prostě nedokážou říct NE. Pak to tak dopadá a spadají na úplné dno.

Jít s davem
Jít s davem kvůli pouhému křivému slovu,
pak k závislosti se vrací znovu a znovu
za to všechno může jen pouhé slovo, které tě donutilo
aby se v tvé hlavě všechno k jinému názoru obrátilo.

Nesnáším, když někdo nezapadá jen kvůli tomu ,, že nekouří ", nebo kvůli tomu ,, že o to nepřišel ve třinácti" a nebo taky kvůli tomu, že ,, nemá mega obří dotykový mobil. Dnešní doba mě fakt štve, ale pokud nebudeme chtít sami, tato doba bude strašná pořád a každý půjde s davem jen proto, aby ho přijali. Na jednu stranu toho člověka chápu, že chce taky zapadat, ale na druhou stranu je to prostě špatné.. :(


Nešťastný osud - VI.kapitola

6. srpna 2015 v 6:13 | Jojo |  Nešťastný osud
VI. kapitola - Poslední minuty života
Další dny jsem byla jako tělo bez duše. Naštěstí jsem vystudovala střední školu a našla si práci. Každý den probíhal obyčejně. Čekala jsem jen na to, až potkám Tobyho.. Pořád jsem na něj nezapomněla ..
A on na mě? To netušíl nikdo, ani já. Naše vzpomínky se mi pořád honily hlavou. Nikdy na to nezapomenu. Pořád ho miluji, tak moc... A on mě? Na tuto otázku jsem neměla (zatím) odpověď.

Ani koťátko co jsem si nedávno pořídila, ani práce, mě nedokázala přivést k jiným myšlenkám.
Toby, toby, toby.. Volala jsem v duchu.. Ale nic. Nikdo mi neodpovídal ani nepolíbil.
Jednou, když jsem šla hodně pozdě večer z práce.. Mate mě zrak nebo je to opravdu Toby? S nějakou holkou ... v tu chvíli se mi zhroutil svět.. Zhroutila se mi budoucnost.. Zhroutilo se mi prostě všechno a se slzami ve tvářích jsem prošla kolem nich. Tohle jsem si nemyslela!

Byla jsem zklamaná, naštvaná, smutná... Všechno, jen ne šťastná. Vždyť Toby mě ani nepoznal.. Nechápala jsem jak je to možné.. Dorazila jsem domů. Slzy tekly, tekly a tekly. Já citila jen bolest, bodavý nůž u srdce. Ne.. to přece nemohla být pravda... To co jsem viděla se mi pomalu díky slzám rozmazávalo před očima.. A já tomu pořád nevěřila.. Že dával polibky jiné.. Zapomněl na mě! V tu chvíli jsem se cítila jako odhozený kus hadru. Pocity, které prožívám, mě dostaly až na dno.. Dostalo mě na dno to, co jsem viděla.. Proto jsem už neviděla jiné řešení. Vzala jsem si žiletku a řízla jsem se s ní. Krev prvně tekla málo, pak začala téct na dalších místech. Bolelo to, ale bolest mi pomáhala.

Podruhé jsem se ještě řízla u krku. Tady mi krev stříkala jako o závod. Už jsem nevnímala svět. Začala jsem vidět rozmazaně a pak jsem čekala na poslední minuty života...........

Nešťastný osud - V. kapitola

5. srpna 2015 v 6:13 | Jojo |  Nešťastný osud

S matkou to bylo pořád stejné. Pořád pila, vybíjela si na mně vztek. Plynuly vteřiny, minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce, roky... a pořád to pokračovalo dál. Šikana ze strany spolužáků ve škole, opilá matka. Jedinou oporou mi byl Toby.
A uplynuly tři roky a už mi bylo šestnáct. Už jsem nebyla malé dítě, které nic nechápalo.

Zrovna byly prázdniny. Užívala jsem si je. A až skončily zase to bylo zase samé:
* Checht * Ha * Haha *

Mezitím ve škole zjistili, co se u nás děje. Matku zavřeli na dva roky a já... já skončila.. nechci ani říkat kde. V dětském domově.... Bylo mi tak smutno po něm.
Bylo mi líto toho, co se stalo.. Po tváři mi tekly slzy ale nic jsem nezmohla.. On ani nevěděl kde jsem.. Achjo.. Vzpomínky na něj a už se mi hrnuly proudy slz, které stejně nic nespraví. Předsudky mi ale nedaly spát: ,, Co když na mě zapomene? Co když si najde jinou? "
Čertík mě chvíli nenechal na pokoji, pořád tvořil nové obavy. A já plakala a plakala, jako malé dítě. Slzy tekly... A nechtěla jsem s nikým mluvit. Jenže to se brzy změnilo.

Ubytovali mě na jednom pokoji s jednou holkou. Prvně jsem byla spíše tichá, ale pak jsem se s ní skamarádila.
,, Jak se jmenuješ? " zeptala se mě.
,, Eimi " , řekla jsem: ,, A jak se jmenuješ Ty? "
,, Darina", řekla mi.

Byla jsem ráda že jsem si tu našla alespoň kamarádku. Sice byla o rok mladší než já, ale strašně jsme si rozuměly a trávily spolu hodně času. Časem se z nás staly nejlepší kamarádky.
Ale pořád jsem musela myslet na Tobyho, co asi dělá. Dva roky uplynuly jako voda a pustili mě z dětského domova. Zároveň pustili i matku.
Tak jsem tedy šla, neměla jsem tentokrát nic. Ani nejlepší kamarádku Darinu (s kterou se loučení neobešlo bez slz), Tobyho jsem snad ještě měla.. i když.. kdo ví, jestli na mě zapomněl.. Při těch slovech mi běhal mráz po zádech. Nedovedla jsem si představit život bez něj, nedokázala jsem se smířit s tím, že bych ho navždy definitivně ztratila. Procházím stará místa, kde jsem byla s Tobym. Tolik se mi po něm stýská. Bez něj jsem úplně prázdná. Má tajemství, mé pády nikdo neslyší. Proč... Na mou otázku jen zavál vítr a nic víc.
Cítila jsem se jako bezdomovec. Nic nemám. Rodinu, Tobyho, ani nejlepší kamarádku Darinu. Bez lásky jsem byla chudá, prázdná, vyčerpaná a kdo ví co..
Prostě mi bylo smutno. Nemohla jsem ho obejmout, nemohla jsem mu dát pusu, nemohla jsem mu nic říct. Tehdy jsem ale pochopila, že když nemám lásku, ať už je to ze strany rodiny, nebo kluka, jsem prázdná a chudá.

Další outfit :D

4. srpna 2015 v 6:13 | Jojo |  Outfity
Ahojky, protože mě dělání outfitů začalo hodně bavit, tak tu dávám další. :) Do komentu určitě napište své názory! :-)




Další :D



Tento outfit mi přijde opravdu takový lehký :-)

Další outfit :)


Další :DD


Tak doufám že se vám outfity líbily, zatím ahoj! ♥

Nešťastný osud - IV. kapitola

3. srpna 2015 v 6:13 | Jojo |  Nešťastný osud

Přišel čas na pravdu. Můj kluk na mě poznal že se mnou není něco v pořádku. Ajéjej. Teď už musím s pravdou ven. Neudržím to v sobě.
,, Víš ", promluvila jsem. ,, Je to na dlouhé vyprávění ale jestli chceš, řeknu ti to všecko popořadě".
,, Tak povídej ", řekl a já pravila..... ,,Je to na dlouhý povídání, no. Jde o to, že moji rodiče jsou rozvedení a od té doby je matka závislá na alkoholu, vybíjí si na mě vztek a zlost psychicky, ale i fyzicky.. " A po tváři mi začaly téct slzy.
,, A proč jsi mi to neřekla dřív? ", zeptal se.
Já odpověděla: ,, Protože jsem se bála, že mě kvůli tomu opustíš.. "
,, Tebe neopustím nikdy", řekl a objal mě. Byla jsem šťastná ale přitom jsem přemýšlela co bude až zase půjdu domů... Ale nechtěla jsem si kazit takové krásné chvíle s ním, tak jsem na to radši přestala myslet.
,, Budu se ti snažit pomoct jak to jen půjde", pověděl.
Stvrdili jsme svou lásku polibkem. V tu chvíli jsem byla tak moc šťastná, že si to ani nedokážete představit jak. Potřebovala jsem, potřebuji a budu potřebovat vždy jeho lásku. On mi ji dává a já mu ji opětuji. Je tak krásný. Nastala minuta ticha.
,,Nikdy Tě neopustím", řekl mi znovu. Já věděla že by to neudělal. Toby je prostě zázračný. Nikdy mě nenechá v problémech a já jsem mu za to tolik vděčná. Jsem zamilovaná po uši a s ním šťastná, jako jsem dřív bez něj štěstím vůbec nezářila. Nikdy nepotkám tak skvělého kluka. Tobyho mi může závidět každý. Z mého pohledu je Toby prostě dokonalý. Miluji ho a nikdy ho nechci ztratit. Máme tolik společných zájmů, pomáháme si navzájem ... Toby mě vždy přitahoval. Má nádherné modré oči a když se do nich ponořím, zapomenu na vše kolem... Jeho dobré srdce mě dává lásku. Jeho lásku, bez které nemůžu žít. V duchu mu děkuji za všechno, co pro mě udělal. Je moc hodný. Z myšlenek mě vytrhla jeho řeč: ,, Miluji Tě ", zašeptal mi do ucha a začli jsme se líbat. Jeho rty se dotkly mých. Bylo to tak krásné. Svými gesty a slovy mi dával najevo svou lásku a já mu ji opětovala.

Nešťastný osud - III. kapitola

2. srpna 2015 v 6:13 | Jojo

Znovu mě zaplavila vlna pocitu, že někoho mám. Někoho, kdo mě má ale doopravdy rád.
S Tobym jsme se potkaly ve škole. On sice bude deváťák, ale věk nám vůbec nevadí. Je tak krásný a má dobré srdce. Štěstí ze mě jenom proudilo. On byl, je a bude moje všecko.

Po dlouhé době jsem ač nerada, musela domů. Rozloučila jsem se s ním a konečně jsem stála před domem. Otevřela jsem dveře, ale nikdo vevnitř nebyl.

,, Achjo ", povzdychla jsem si. Proč jednou nemůžu být šťastná se vším všudy, to toho chci moc? Toto mi pořád kolovalo v hlavě. A já se toho proč nedokázala zbavit.
Co já bych dala za fungující rodinu, kterou bohužel nemám.

Jak jsem si tak vylévala srdíčko do deníku, ve dveřích zarachotily klíče.
,,Ach ne, zase bude další hádka", povzdechla jsem si. To už ale matka vkročila do mého pokoje. Cosi říkala, já jí ani nerozuměla, byla zase opilá .. mě už tohle vůbec nepřekvapovalo. Po chvíli si s mým údivem lehla na gauč a spala a spala.
Pomalu jsem si ale uvědomovala, že to takhle dál nejde. Musí se to nějak vyřešit a to nejrychleji co to půjde

Ach ne! Zas je to tu.. vzbudila se a zase mě slovně napadá, uráží a bije.. Asi to už fakt nezvládám a kdybych ho neměla, neměla bych pro co žít ..