Ráno. Nový den. Doufala v lepší zítřky. Dnes šla poprvé za Deylanem do nemocnice. On se probudil... A ona se stále obávala, že jí neodpustí. Přesto však v naději doufala.
Po cestě do nemocnice ji napadaly různé myšlenky. Srdce jí bušilo a ona přesto kráčela dál, víra ji povzbuzovala. Avšak jaký bude konec, nikdo neví.
Těšila se na Deylana a přesto se obávala, že už to nebude jako dříve... Při téhle myšlence se jí draly do očí slzy. Co bude dál?
O 10 minut později..
Zaklepala a vstoupila do dveří. Když otevřela dveře, zářila štěstím.
"Deylane! ", vykřikla a div radostí nevyskočila.
Deylan však nepromluvil.
" Deylane, halo.. ", ozývalo se ještě stále s nadějí. Nic.. Tereza rázem pochopila. Přestal schopnost mluvit..
" Neee!! " ozývalo se beznadějně..
Do očí se jí draly slzy a nevěděla co má dělat.
Najednou se něco ozvalo.. Hlas... Ale.. Co to bylo?
" Terko, jsi to ty? ", najednou promluvil Deylan.
" Ano.. " , ozvalo se z úst Terky.
" Co se stalo, že jsem v nemocnici? " , ptal se dál on.
" Zkolaboval jsi.. " , řekla Terka smutně..
Terka znovu promluvila: " Víš, Deylane, hrozně moc se Ti chci omluvit, že jsem nebyla s Tebou, ale s tím klukem. Vím, že tě to vzalo. Ty ke mně něco cítíš? ", vyzvídala Terka.
Deylan jí odpověděl: " Od první chvíle, co jsem Tě poznal, jsem se do Tebe zamiloval. "