Rychlými kroky jsem spěchal k místu... šel jsem , beze strachu a netušil jsem, co mě čeká...
Výkřiky se stále ozývaly... Tajemné a přitom do prázdna...
Nemýlil jsem se. Doopravdy, výkřiky se stupňovaly a najednou ... - ticho. Deylan se ohlédl, nevěděl, jestli tam má jít, nebo nemá... V myšlenkách měl plno otázek, ale bohužel nezodpovězených.
Přišla tma a Deylan byl kousek od pole. Co teď? .. Ve tmě se sice nebál, ale co když...? Člověk nikdy neví.
Ozvaly se zvuky vyjících vlků na měsíc.
" Aúúúúúúú", rozléhalo se. Deylan měl štěstí, že byl vždy vybaven spacákem. Lehl si na něj a vtom momentě usnul.
Nic už nechce cítit... žádné bolesti a trápení... Jenže jinak to nejde, Deylan pokaždé na vzpomínku s rodiči má v očích slzy, které nejdou zastavit a tečou proudem...
Temné můry ho stále provází ve snech ... marně se pokouší myslet na něco jiného. Je to bezmála dvanáct let a pořád cítí ten stesk , který nejde zahnat, ani kdyby chtěl... Tak moc chtěl, ale nedostalo se mu pochopení...
S Terkou se pohádal a zbořil se mu svět. Viděl ji s klukem ... bohužel při políbení, dalším a pořád dokola...
Nedokázal to před ní tajit a tak jí to řekl. Že ji miluje a chce s ní být. Nechce ji ztratit. Ona však jen odsekla, že JSOU a BUDOU jen KAMARÁDI a nic víc.
Do toho noční můry, nepochopení prarodičů. Už toho na něj bylo moc. Přál si být zase m i l o v á n.


Má to krásně temnou atmosféru, ale je to pochopitelné, vzhledem k tomu, kde se odehrává. Zdá se mi, že se v této kapitole nic moc nestalo, ale stejně se mi líbila...