Na konci láska
IV. kapitola - Sužující stesk
Životem jsem dosud proplouval. Až jsem poznal Terku. Tragická autonehoda rodičů mě položila na lopatky. Strach mě sužoval. Noční můry pronásledovaly a já jsem vykřikoval ze sna... Pořád dokola se opakovalo to samé. Tragická zahynutí mých rodičů. Je to smutný příběh... ale vyprávět budu dál.
Hřbitov - mé útočiště. Dřív jsem sem chodíval častěji, teď už sem chodívám občas. Důvod: Škola. Musím se učit, abych se vůbec uživil, až budu dospělý.
V hlavě mi zavládla věta: ,, Co asi dělá Terka?", zeptal jsem se potichu.
Ve větru se ohýbaly stromy, stromy vydávaly sílu a naději, že bude zase lépe.
Jsem asi divný, to si teď řeknete, ale nebojím se hřbitova. Nebojím se u něj přespávat, i když strašidelná zjevení mě občas velmi vyděsí, a kolikrát mám co dělat, abych několika lidem dokázal, že nejsem blázen.
Na tomhle samém hřbitově je pohřbeno ještě mnoho lidí, krom mých rodičů. Až mi to bylo líto a slzy tekly plným proudem.
Ovšem ... mnoho lidí mě lituje. Lítost nesnáším. Všichni do mě hučí, že musím být statečný a jít dál po smrti matky a otce a několika dalších zahynulých lidí, jenže copak to jde?
Asi už jsem se zmiňoval že jsem skoro sirotek... Opuštěný ale úplně nejsem.
Z mého přemýšlení mě vytrhl nešťastný výkřik.
,, Pomoooc ! ", ozývalo se a rozhléhalo kousek od hřbitova. Běžel jsem rychlým během na pomoc. Ať je to kdokoliv, musím ho zachránit.
Nebo je to jen další zjevení, co tu straší?
Jist jsem si nebyl ale vykročil jsem po směru hlasu, který se rozhléhal.