Z citů láska
Když prošla jsem kolem něj
měla jsem strach.
Že prozradím se
v tu chvíli bych si přála létat jako pták.
Pták v povětří,
krouží si a čeká
jenže obyčejný člověk
se den co den leká
poznal mě, snad si myslí, že je to někdo jiný
nebudeme předstírat si city
nevím jestli tohle je prokletí
abych prožila si další zklamání
vrchol má být
že zastavíš mě
nedívajíc se na lid
vše polibkem shrneš.
srdce mi buší,
divže slyšet to není
emoce jsou na místě
nejsou k zastavení
v teplém objetí
začíná mi být dobře
už nejsem ve vězení
ve studené zimě.
Začínají mi vlasy vlát
a všichni kolem
zírají na nás jak na exponát
jednou jsme nahoře, jednou dole
já však vážím si toho co je teď
city mé hlavně do urny nesmeť
nepohřbi je pod zemí
tam kde nejsou k nalezení.
Tato báseň je o setkání s mým bývalým přítelem. Chtěla jsem v ní vyjádřit svoje pocity, i když básnička končí šťastným koncem, zatím co náš vztah šťastným koncem nekončil ... :) No, nechci se tu rozepisovat, i když by mi to možná pomohlo. Prosím upřímný názor na tuto báseň, je pro mě důležitá.

Myslím, že ta báseň končila spíše otevřeně, než vyloženě dobře.
Mě osobně se líbí. Sice někdy pokulhává rytmus, a některé rýmy také nejsou ideální (čeká-leká), ale pevně věřím, že to ještě vypiluješ.
Mimochodem, doufám, že ti tento blog vydrží dlouho!