Mám bolesti, když tu nejsem s tebou,
když nedržíš jako vždy ruku mou
když nemůžeš mě obejmout
když víš, že bolesti každou chvílí stoupnou
Já cítím se pořád osaměle,
když nejsi u mě
bolest se stupňuje
já chtěla bych říct toho tolik, tobě.
Dobře vím, že náš vztah se rozpadl
že už nevrátím vše, jak bylo dřív
že už nikdo by nám nepomohl
možná by se odděleně žilo líp.
Však smutek v sobě věčně dusím,
pořád na tebe jen myslím,
zkouším na nás zapomenout,
však dávám si naděje, plamen bude žhnout
zažívám první zklamání
nebaví mě čekání
na tvoje dlouhé rozhodnutí
některé vzpomínky hodně bolí.
Však musím jíti tou cestou trnitou,
časem zapomenout
vzpomínky jdou stranou
když on má jinou...

Mohu se jen zeptat- proč je poslední verš vyprávěn jakoby nezúčastněnému pozorovateli, když ostatní jsou přímo jemu? Docela mě to zmátlo...
Ale jinak, opravdu se lepšíš, i když rýmy stále pokulhávají. A myšlenka je jako vždy krásná...