Tato báseň je vlastně na soutěž blogerky Bezejmenné. Doufám že se vám báseň bude líbit. Tuto báseň zveřejňuji poněkud dříve, protože jinak bych na to zapomněla. Děkuji za každý názor.
Pláč
Duše s duší se setkává,
však co mám dělat když mě potkává?
Přehlíží a ve snu se mě dotýká...
přece jen v duši dobře mě zná..
Dělá, jako by se ho netýkalo to všechno,
co se před časem nedávno stalo,
jako by se ho netýkalo,
a mě přitom to ubližovalo...
Nikdo neslyší v srdci můj pláč,
dřív jsem bývala s prohrou rváč,
jenže teď vzdávám to předčasně
ve snu co bylo, stává se dočasné.
Pleteš mi hlavu, přitom mě omámíš
přitom co k tobě cítím, ty to dobře víš,
pomluvami mě zabíjíš
tak co ke mě vlastně cítíš?
Nastává den, já zas budu Tě potkávat,
co asi od tebe mám očekávat?
Ty mě odřízneš od sebe
já myslím jenom na to zlé.
Probudit se s pocitem
že vedle mě ležíš
zamilovaným pohledem
ve snu jen mě políbíš
sen končí
já v duši brečím
jdi mi z očí...
v slzách se však topím...
Při té větě
kterou já ti musela říct
ale nerozhodně
říkám si: Musím naplno žít.
Tvá odvážná slova
přitom ostrá, zasahují mne do srdce
nemohou být přece falešná!
Řeknu, přitom vztahuji svou ruku k tobě..
Slzy dopadají na můj obraz,
který kreslím jen tak z nešťastné lásky
přitom potřebuji důkaz
že nezačínáš si se mnou, bodají mě tvé hlásky
Minuta, hodina -
střídá zklamání bezedná
prostě musím ještě pochopit
že potřebuji vstát a jít..
Neřešíš, co se děje kolem tebe,
ty potřebuješ zapomenout na mě,
k tvým kolenům se skláním
a slibuji, že už ti nikdy neublížím...