trhání srdce

26. září 2017 v 18:34 | Jojo |  Moje básnířské umění
Slzy a pláč, jemný dotek
skrývá se za černý převlek
skutečnost, trhá srdce, žíly
neví o tom nikdo jiný

nadoživotí budu dřít
a brečet a nevzdávat se
v téhle jemné stránce
zachraň mě

zachraň mě, než bude pozdě
než shoří všechny svícny
budu prosit a naříkat
copak mi to pomůže?

srdce vkládám v prosbách
někam, kde mi pomůžou
aspoň doufám a stále prosím
ale nic, nechtějí nic dělat

nechtějí mi pomoct
vlastně proč bych neměla trpět?
jednou si pro mě přijde smrtka
a co já nadělám

REF:
A co já nadělám?
Proč ho miluju?
Proč chodím v krvi?
Proč mu to nedokážu?

Proč? ..

Proč chodím nahá po náměstí
co si tím dokážu?
Se svými pocity vpřed
a on mě stejně nechce...

ptám se...

Co udělají?
Nechtějí mi pomoct
proč utíkám z něčeho, co se nedá napravit?

Proč dokážu chodit po vodě
ale on mě tak zraňuje
proč pořád za ním běžím?
proč tohle dělám?

proč dělám něco, co nemá smysl
proč? sama sebe se ptám
zraněná odpovídám
sama sobě

Ten tanec, nezapomenutelný
proč se mi to jen zdá?
proč to je jen sen?
chci vědět dál?

proč mi teče krev z těla?
proč chodím v krvi zabalená?
proč dělám něco, co smysl postrádá
co cítím? ...

Proč se mi to jen zdá?
proč nemůžu to prožít znovu
tisíc let jsem na ten sen čekala
tisíc nekonečných let, než se zdál

a teď je pryč
má vize o životě
nebo se jen pletu?
nebo je to skutečné?

proč bojuji za něco, co neexistuje?
proč to tak bolí?
proč ho miluji?
tiše se ptám....

Co mi říkál
křídla z krve
jen řekne
Miluji tě...

Čekal jsem na tebe tisíc let
než se tohle splnilo
říkám si
jestli snem je to jen let

políbím ho
a sen zmizí
a v krvi
usínám já...
 

Smysl života...?

14. srpna 2017 v 23:44 | Jojo
Kráčela jsem černou tmou... Bylo mi jedno, co nebo kdo mě vidí. V tu chvíli jsem nevnímala. Nevnímala jsem vůbec nikoho. Láska pro mě byla něco jako smysl života, spíše jsem žila jen kvůli lásce. Jen kvůli ní. Milovala jsem ten pocit, když jsem se mohla cítit milována a já to mohla oplácet. Žila jsem svůj sen, nebo spíše - snažila jsem se ho žít. Vždy. Bohužel.. poslední dobou se zdálo, že se mi to nedaří...
Na co jsem sáhla, to se pokazilo. Věděla jsem, že vše je špatně. Vše. Chtěla jsem začít od začátku. Od úplného začátku... Chtěla jsem cítit to pravé porozumění, pravou lásku...
Tak dlouho jsem se snažila, až jsem si myslela, že jsem ji našla. Přesvědčená jsem šla po hlavě do toho... Byla jsem zamilovaná, zaslepený růžovými brýlemi, které mi poskytovaly oporu držet se na zemi... a vlastně tak zažívat alespoň na chvíli pocit nalezení smyslu života...
Ze začátku, jak už jsem psala, jsem byla zaslepená růžovými brýlemi a neviděla jsem nic. Vůbec nic.. Možná, že jsem ani nic vidět nechtěla. Nic z toho, co by mohlo ohrozit mou představu smyslu života. Nechtěla jsem jej ztratit, i když poté co jsem zažila a prožila, to šlo těžko...
Nevěřila jsem v to, že se mýlím v někom, v kom jsem si vybudovala takovou důvěru a lásku. Přece jen, z nevinného psaní se stala láska. A z lásky? (pokud to tak mohu nazývat), se stalo hotové peklo.
Nemohla jsem uvěřit... v poslední době se toho událo docela dost. A možná to bylo sobecké, ale z lásky, jak tohle nazývám, pokud se to tak vůbec nazývat dá, se stalo něco neskutečného. Ano, přiznávám, moje chyba byla ta, že jsem takovému člověku vůbec věřila, ale v tu chvíli jsem byla tak naivní a věřila jsem, že to se mnou myslí vážně.
A co se nestalo? Z lásky se stalo těhotenství v jednom krátkém úseku... I když se choval docela zvláštně, špatně a chtěl, abych šla na potrat, přesto jsem zažívala asi nejkrásnější (tehdy jsem to tak nazývala) období svého života a nechtěla jsem si ho nechat kazit tím, koho se to taky týkalo. Bohužel, vše se vyvinulo úplně jinak.
Jen jsem uslyšela, jak říká: ,, Nech si ho vzít, musíš to pro nás udělat".
A já, protože jsem v tu dobu byla zaslepená a neviděla jsem, že on z toho chce vyváznout bez problémů a zachránit si, takříkajíc, holý zadek, i když s těžkým srdcem, téměř v dlaních, jsem uvěřila. Kdyby to byl aspoň normální způsob...
Aby toho nebylo málo, řekl mi, že se chce dítěte zbavit hrůzným a strašným způsobem. Ne zákrokem v nemocnici, ale na můj věk tehdy nezákonnými prášky. Chtělo se mi brečet. Doslova a do písmene. BREČET. A přesto jsem ho poslechla, ze zoufalství a z nátlaku. Ještě po mně chtěl na ty prášky 2000, aby je mohl objednat. A tehdy jsem udělala největší chybu svého života...
Po několika vteřinách, minutách, hodinách, dnech.. jsem si přišla jako hyena. Nenáviděla jsem se. Místo abych se zachovala jako doopravdová žena, tak jsem mu uvěřila a ještě jsem mu dlouho potom věřila. Až s postupem času jsem odhalila, kdo je vlastně on...
Nechtělo se mi věřit. Tolik proplakaných nocí, tolik hodin, strávených nad psaním a ospravedlňováním sama sebe, i když tohle bylo neomluvitelné. Pořád jsem měla myšlenky na sebevraždu, vzpomínky se mi v hlavě zděšeně a zmateně promítaly a vím, že tohle bylo neskutečné peklo... Nedalo se ani popsat, jak jsem se cítila. Celé dny a noci jsem přemýšlela o tom, co se stane a co bude dál... Co má minulost, jak budu dále žít. Sváděla jsem vše na sebe, nechtěla jsem nic slyšet, poslouchat, ani nikoho vidět. Zní to strašně, ale když mi poprvé došlo, doopravdy došlo a docvaklo to, co se stalo, měla jsem chuť se jít zastřelit. Normálně, jen tak. Člověk se po tomto cítí strašně, jako kdyby umíral on sám a především jeho duše, skrytá hluboko uvnitř...
Dnes, s postupem času, už vím, že prvně začnu sama sobě věřit, nesmím si připouštět, že chybu jsem udělala jenom já. Ano, chyba je i na mé straně, možná i ta největší, můžu si za to sama. Protože kdybych mu nevěřila, tohle by se nikdy v životě stát nemuselo. Ale takhle naivní budu asi pořád a i když si občas říkám, že čas všechno zahojí - nezahojí. Čas jen ukáže, jak silná doopravdy jsem a jak se s tím dokážu vyrovnat a poprat....

Můj reálný sen

2. července 2017 v 22:39 | Jojo |  Moje básnířské umění
Můj reálný sen
Sen? Či realita, ptám se sama sebe
zachvíli srdce mi bušit zdivoka bude
až ho uvidím
a on mě obejme a pevně k sobě přitiskne.

Skoro měsíc jsem čekala na tuto chvíli
kdy spatříme se tváří v tvář
vidím, má v sobě něco, co nikdo nemá
a omývá mě z jeho očí zvláštní zář

Slova nahrazují něžné pohledy do očí
když uvidím jeho úsměv nádherný, celý svět se se mnou zatočí
a je mi jedno, že je tu zde kopa lidí
která se na nás zvědavě otáčí.

Vím, že jeho miluji
a on mne,
navždy srdce moje bude tvé
a naše láska, ta nikdy nezahyne.
 


Zlomená/udeřená

19. června 2017 v 7:09 | Jojo
Udeřená/Zlomená
Cítím se zlomená, když slza stéká
hořká pravda vyšla napovrch
a mé plány zbortily se jako domečky z karet,
realita mě přenesla přes krutou lež..

Další doufání v něco je marné
pravda bolí jako ještě nic
a i když jsem od ní na krok oddálena
přesto chci vědět o všem víc...

Ne, takhle to nemůže být, říkám si v duchu
přitom stín tmavý mě provází
ano, hraju na všechny , jak jsem v pohodě,
přitom křivě míjím cíl..

Však s krutou pravdou nemůžu se svěřit nikomu,
dusím v sobě temno a strach,
a mám potřebu plakat...

Proč?...

Dál poslouchám....
Zpověď jedné dívky, která se dostává ze dna
a přitom na něj znovu padá
vinou všech okolo

Jsem zaposlouchaný do jejího hlasu
a topím se v jejích očích...
jako by mi něco připomínaly

Stejný osud....
Stejný osud...

Alan Walker - Alone

17. června 2017 v 6:00 | Jojo |  Píseň týdne
Tuhle píseň znají snad všichni, ať už od kamarádů , nebo z rádia nebo jinak. Příjemný poslech!! :)


Fotky z nedalekého okolí

16. června 2017 v 6:30 | Jojo
Ahoj... pokud sledujete můj blog už déle, mohli jste si všimnnout, že strašně ráda fotím. Tentokrát to bylo poblíž lesa, kam chodíme často s naším psem ven. :)




Kam dál