,, Poslední výkřik" - 1.kapitola

6. ledna 2018 v 21:27 | Jojo
V mlčenlivé pozici jsem se schoulila do klubíčka a probírala svůj život krok za krokem. Co bude, jak to bude, s kým to bude a jak docílit toho, abych byla více šťastná, než nyní jsem. Abych se vám představila, jmenuju se Amy a budu vám vyprávět svůj příběh.
Tehdy mi bylo čtrnáct let. I když bych neměla řešit takové věci ještě ani zdaleka, nebyla jsem taková, jako ostatní vrstevníci v mém věku.
To, co jsem dokázala já, jiní nedokázali. Byla jsem považována za nejlepší žákyni naší třídy, nemluvila jsem sprostě a nedělala hlouposti. Byla jsem prostě jen a jen svá. Semtam jsem si prošla nějakými těmi posměšky, ale to ještě pořád nebylo nic proti tomu, co jsem měla prožít za několik okamžiků svého života.

Psalo se 14.3. 2002 a já právě seděla u svého počítače, opět zahloubaná do svých myšlenek. Přemýšlela jsem nad různými věcmi. Nedokázala jsem pochopit, proč se mi ostatní vysmívají. Myšlenky se mi honily hlavou, jedna za druhou. Nešlo nad ničím nepřemýšlet.
Byla jsem svým způsobem i trochu zoufalá. Chtěla jsem zapadat. Chtěla jsem být oblíbená. Toužila jsem po tom, abych měla taky kamarády jako ostatní lidé ze třídy. Ti ovšem čas od času (ne-li obden) vždy vyrazili buď pít a nebo kouřit cigarety. Já jsem nechtěla dělat ani jedno. Nepřipadalo mi to fajn, prostě mě to nelákalo.
Připadalo mi hloupé začít kouřit nebo pít alkohol... přišlo mi, že mi to nic nemůže dát. A to jsem se také nemýlila.
Ale časem zoufalství začalo být větší a větší - dokonce takové, že jsem chtěla zapadnout čím dál tím víc.

Bylo mi strašně, každý den chodit do školy, to pro mě bylo utrpení. Nechtěla jsem věřit tomu, že pokud člověk nezačne pít, nevezmou ho do party. Zamýšlela jsem se nad tím, jestli pro ně neexistují i jiné přednosti, než právě toto...?
Bohužel jsem nepřišla na nic jiného ..

Každý den ve škole jsem se totiž musela přetvařovat, že se nic neděje, ale v koutku duše a když jsem byla doma jsem brečela, pořád. Nevěděla jsem, co s tím. Byla bezradná.
,,Co jiného by mi mohlo pomoci?"
Říkala jsem si nahlas.
Ale marně. Nic mě nenapadlo a už jsem to pomalu vzdávala. Dny se chýlily ke konci a já pořád na nic nepřicházela, takže jsem byla každý den osamocená ve své lavici. Pomalu jsem ztrácela veškerou naději na to, že to vše zase bude dobré....
 

gjghj

25. prosince 2017 v 16:12
Proc jsem tak sama?
Proc odolavam?
Proc ve smutku slzy padaji
proc nevidim krasu

Proč se lesknou jako diamanty
ale nevědí
co je ještě čeká
vše, co mělo...
REF.
Jsem nemocná...
už dlouho..
Má duše přestává sloužit
Ona je zraněná

Neví, co to je
co to je láska
setkává se s bolestí
a krvácí...

Tak to bolí
ale přežiju to
ikdyž to nakonec bude špatné
a to já vím...

Dočkám se konce
má duše umírá
je zakopaná
potřebuje probuzení

Potřebuje vidět lásku
a čeká...

REF.
Jsem nemocná...
už dlouho..
Má duše přestává sloužit
Ona je zraněná

Pourquoi je suis meme?
Pourquoi je résiste?
Pourquoi grele larmes?
pourquoi je ne vois beauté?

Poslední zakrvácený pláč/ Derniére sanglant pleur

26. listopadu 2017 v 11:01 | Jojo

Derniére...
Je crains
et je craindrai
C'est méfiance

Esce-que tu dis parles?
Esce-que tu masques?
Tu es venu
et tu es partis

Je vois que est ne chance
Moitié je cours de la lutte
J'ouvre nouveau chapitre
Je suis voilá

Pour toujours
Je serai dans la lutte
dans en soi...

REF.
On argumumentes deux je
Je ne vois veux pas
Pourquoi suis-je voila?
Pourquoi maintenant?


Poslední...
Já se bojím
a budu se bát
To je nedůvěra


Co říkáš?
Co skrýváš?
Přišel jsi
a odešel jsi

Vidím, že není šance
Napůl utíkám z boje
Otevírá se nová kapitola
Jsem tu

Navždy
Budu tu v boji
v sobě samé...

Hádají se dvě já
Já nechci
Proč tu jsem
Proč teď?
 


Purquoi est irrevocable

19. listopadu 2017 v 17:08 | Jojo
Navždy, říkal jsi navždy..
ještě ne, nechoď...
To je hrozné,
chtít to a nemít

Všechno se kazí
a kde jsem já?
Na konci cesty
ptáš se mě, jak se mám
REF.

Přece to nejsi ty, nejsi to ty
proč pořád věřím
proč neodejdu
proč zůstavám tady

Fungovat a srdce puká
ne, ne, to nechci
ale utápím
a dál padám

Kde jsem?
Kde jsem, to už nejsem já
Já jsem přece jiná
šťastná a veselá

Co ze mě udělal vztah,
proč jsem tady
kráčím po ulici
mlčky vzlykám...

REF.
Přece to nejsi ty, nemůžeš to být ty
proč ti pořád věřím
proč neodejdu
proč zůstavám...

------------------------------

Toujours, tu parle toujours
pasancore, tu n´aller pas
C'est horrible, sil vous plait
Vouloir ce et j'ai ce ja'i ne pas

Tout dépouilles
et Ou suis-je?..
A la fin maniére
Tu demandes, Ca Va?

Ce tu n'est pas tu, tu n'est pas tu,
purquoi croire, purquoi
Purquoi je ne partir pas
Purquoi je reste voila

Přece to nejsi ty, nejsi to ty
proč pořád věřím
proč neodejdu
proč zůstavám tady

trhání srdce

26. září 2017 v 18:34 | Jojo |  Moje básnířské umění
Slzy a pláč, jemný dotek
skrývá se za černý převlek
skutečnost, trhá srdce, žíly
neví o tom nikdo jiný

nadoživotí budu dřít
a brečet a nevzdávat se
v téhle jemné stránce
zachraň mě

zachraň mě, než bude pozdě
než shoří všechny svícny
budu prosit a naříkat
copak mi to pomůže?

srdce vkládám v prosbách
někam, kde mi pomůžou
aspoň doufám a stále prosím
ale nic, nechtějí nic dělat

nechtějí mi pomoct
vlastně proč bych neměla trpět?
jednou si pro mě přijde smrtka
a co já nadělám

REF:
A co já nadělám?
Proč ho miluju?
Proč chodím v krvi?
Proč mu to nedokážu?

Proč? ..

Proč chodím nahá po náměstí
co si tím dokážu?
Se svými pocity vpřed
a on mě stejně nechce...

ptám se...

Co udělají?
Nechtějí mi pomoct
proč utíkám z něčeho, co se nedá napravit?

Proč dokážu chodit po vodě
ale on mě tak zraňuje
proč pořád za ním běžím?
proč tohle dělám?

proč dělám něco, co nemá smysl
proč? sama sebe se ptám
zraněná odpovídám
sama sobě

Ten tanec, nezapomenutelný
proč se mi to jen zdá?
proč to je jen sen?
chci vědět dál?

proč mi teče krev z těla?
proč chodím v krvi zabalená?
proč dělám něco, co smysl postrádá
co cítím? ...

Proč se mi to jen zdá?
proč nemůžu to prožít znovu
tisíc let jsem na ten sen čekala
tisíc nekonečných let, než se zdál

a teď je pryč
má vize o životě
nebo se jen pletu?
nebo je to skutečné?

proč bojuji za něco, co neexistuje?
proč to tak bolí?
proč ho miluji?
tiše se ptám....

Co mi říkál
křídla z krve
jen řekne
Miluji tě...

Čekal jsem na tebe tisíc let
než se tohle splnilo
říkám si
jestli snem je to jen let

políbím ho
a sen zmizí
a v krvi
usínám já...

Smysl života...?

14. srpna 2017 v 23:44 | Jojo
Kráčela jsem černou tmou... Bylo mi jedno, co nebo kdo mě vidí. V tu chvíli jsem nevnímala. Nevnímala jsem vůbec nikoho. Láska pro mě byla něco jako smysl života, spíše jsem žila jen kvůli lásce. Jen kvůli ní. Milovala jsem ten pocit, když jsem se mohla cítit milována a já to mohla oplácet. Žila jsem svůj sen, nebo spíše - snažila jsem se ho žít. Vždy. Bohužel.. poslední dobou se zdálo, že se mi to nedaří...
Na co jsem sáhla, to se pokazilo. Věděla jsem, že vše je špatně. Vše. Chtěla jsem začít od začátku. Od úplného začátku... Chtěla jsem cítit to pravé porozumění, pravou lásku...
Tak dlouho jsem se snažila, až jsem si myslela, že jsem ji našla. Přesvědčená jsem šla po hlavě do toho... Byla jsem zamilovaná, zaslepený růžovými brýlemi, které mi poskytovaly oporu držet se na zemi... a vlastně tak zažívat alespoň na chvíli pocit nalezení smyslu života...
Ze začátku, jak už jsem psala, jsem byla zaslepená růžovými brýlemi a neviděla jsem nic. Vůbec nic.. Možná, že jsem ani nic vidět nechtěla. Nic z toho, co by mohlo ohrozit mou představu smyslu života. Nechtěla jsem jej ztratit, i když poté co jsem zažila a prožila, to šlo těžko...
Nevěřila jsem v to, že se mýlím v někom, v kom jsem si vybudovala takovou důvěru a lásku. Přece jen, z nevinného psaní se stala láska. A z lásky? (pokud to tak mohu nazývat), se stalo hotové peklo.
Nemohla jsem uvěřit... v poslední době se toho událo docela dost. A možná to bylo sobecké, ale z lásky, jak tohle nazývám, pokud se to tak vůbec nazývat dá, se stalo něco neskutečného. Ano, přiznávám, moje chyba byla ta, že jsem takovému člověku vůbec věřila, ale v tu chvíli jsem byla tak naivní a věřila jsem, že to se mnou myslí vážně.
A co se nestalo? Z lásky se stalo těhotenství v jednom krátkém úseku... I když se choval docela zvláštně, špatně a chtěl, abych šla na potrat, přesto jsem zažívala asi nejkrásnější (tehdy jsem to tak nazývala) období svého života a nechtěla jsem si ho nechat kazit tím, koho se to taky týkalo. Bohužel, vše se vyvinulo úplně jinak.
Jen jsem uslyšela, jak říká: ,, Nech si ho vzít, musíš to pro nás udělat".
A já, protože jsem v tu dobu byla zaslepená a neviděla jsem, že on z toho chce vyváznout bez problémů a zachránit si, takříkajíc, holý zadek, i když s těžkým srdcem, téměř v dlaních, jsem uvěřila. Kdyby to byl aspoň normální způsob...
Aby toho nebylo málo, řekl mi, že se chce dítěte zbavit hrůzným a strašným způsobem. Ne zákrokem v nemocnici, ale na můj věk tehdy nezákonnými prášky. Chtělo se mi brečet. Doslova a do písmene. BREČET. A přesto jsem ho poslechla, ze zoufalství a z nátlaku. Ještě po mně chtěl na ty prášky 2000, aby je mohl objednat. A tehdy jsem udělala největší chybu svého života...
Po několika vteřinách, minutách, hodinách, dnech.. jsem si přišla jako hyena. Nenáviděla jsem se. Místo abych se zachovala jako doopravdová žena, tak jsem mu uvěřila a ještě jsem mu dlouho potom věřila. Až s postupem času jsem odhalila, kdo je vlastně on...
Nechtělo se mi věřit. Tolik proplakaných nocí, tolik hodin, strávených nad psaním a ospravedlňováním sama sebe, i když tohle bylo neomluvitelné. Pořád jsem měla myšlenky na sebevraždu, vzpomínky se mi v hlavě zděšeně a zmateně promítaly a vím, že tohle bylo neskutečné peklo... Nedalo se ani popsat, jak jsem se cítila. Celé dny a noci jsem přemýšlela o tom, co se stane a co bude dál... Co má minulost, jak budu dále žít. Sváděla jsem vše na sebe, nechtěla jsem nic slyšet, poslouchat, ani nikoho vidět. Zní to strašně, ale když mi poprvé došlo, doopravdy došlo a docvaklo to, co se stalo, měla jsem chuť se jít zastřelit. Normálně, jen tak. Člověk se po tomto cítí strašně, jako kdyby umíral on sám a především jeho duše, skrytá hluboko uvnitř...
Dnes, s postupem času, už vím, že prvně začnu sama sobě věřit, nesmím si připouštět, že chybu jsem udělala jenom já. Ano, chyba je i na mé straně, možná i ta největší, můžu si za to sama. Protože kdybych mu nevěřila, tohle by se nikdy v životě stát nemuselo. Ale takhle naivní budu asi pořád a i když si občas říkám, že čas všechno zahojí - nezahojí. Čas jen ukáže, jak silná doopravdy jsem a jak se s tím dokážu vyrovnat a poprat....

Kam dál